Tenhle prispevek jsem psal jeste v Macau, zatim jsem jej nevydal. Nejak se mi nechtelo, asi jsem cekal na spravnou prilezitost.
Az dnes jsem dospel do te spravne nalady. Jednak jsem stravil fajn vecer s kamaradkou s Vietnamskymi koreny, ktery byl plny debat o Evrope, Asii, kulturnich rozdilech a vubec o vnimani sveta. Ohromne prijemne a poucne. Druhym duvodem je, ze uz nekolikaty den posloucham v kazde volne chvili Skvoreckeho Zbabelce. A prave posloucham scenu, kdy se Danny Smiricky dvori Nemce (jeho slovy fanaticke nacistce) a snazi se ji vysvetlit, jak je rasova sehregace uplne na hovno. Jasne, ze na ni chce zapusobit a sbalit ji. Ale i tak to na me dost zapusobilo.
.
.
.
Celé léto se zájmem sleduji dění ohledně imigrantů. Uprchlická krize, Zeman, Konvička, výzva vědců, objektivita, Petr Ludwig, kritické myšlení, DVTV. To jsou jen některé z výrazů, které se mi honí hlavou.
Zároveň celou situaci sleduji z povzdálí a tak jsem víceméně učetřen všech emocí, které momentálně zaplavují českou společnost (s výjimkou Facebooku, kam i do mé bubliny emoce občas pronikají) a troufám si tak tvrdit, že se na celou věc dokážu dívat s chladnou hlavou a rozvahou.
http://vontove-foglar-stinadla.abchistory.cz/rychle-sipy/images/04-003-08.gif
Udělat si názor je přece tak jednoduché. Stačí zapnout televizi, rozjet internety, vypnout mozek a je to. Emoce se valí, nenávist šíří. Co se ale na chvíli zastavit a trochu se zamyslet? Během měsíce na cestách a následných bezmála 2 měsíců v Macau jsem měl k přemýšlení dost příležitostí, mimo jiné i o všech zmíněných věcech. Jak si na celou situaci udělat správný názor?
Rozhodl jsem se hledat odpovědi ve filozofii, v minulosti a literature.
Zajímal jsem se tedy o díla Jeana Paula Sartera, Reného Descarta, Friedricha Nietzscheho, Georga W.H. Hegela, Charlese Baudelaira. O jejich myšlenky a názory.
Také jsem začal „přečetl“ několik audioknih: Gabriel Garcia Marquez – Sto roků samoty, Jakub Arbes – Svatý Xaverius, Jan Neruda – Povidky malostranske, Jaroslav Hasek – Osudy dobreho vojaka Svejka, Josef Škvorecký – Zbabělci, Konec nylonového věku, Karel Klostermann – V tom ráji šumavském, Ze světa lesních samot, Karel Čapek – Povídky, Bílá Nemoc, Krakatit a také jsem se vrátil do dob svého dětství, k dílu Jaroslava Foglara (bohužel mám zdramatizované a také dosti krácené verze jeho knih).
A co jsem se dověděl? Nic nového. Lidé jsou pořád stejní. Už po tisíce let. Zkrátka jsme měli vždy potřebu, vymezovat se proti „nepříteli“. Za dob Klostermannových na Šumavě to byli Němci, za dob Čapkových se společnost vymezovala proti Židům… I ve foglarovkách se autor často vymezuje. Avšak pouze proti nečestnému, zbabělému a zbabělému jednání. Přesně proti tomu, čeho jsou dnes plná média, hospody a fejsbuky. Dokonce i v této naivní dětské literatuře je víc moudrosti, než nacházíme ve většině současných médiích.
Přístup k informacím má dnes každý. Ke všem, kterým chce. Na jednu to stranu to je skvělé pro účely vzdělání a bádání. Na stranu druhou se naše společnost stává křehčí vůči extremismu všeho druhu, protože každý se může velmi snadno nechat zatáhnout do jakékoliv skupiny a nechat se ovlivnit cizími názory. Dříve se lidé kvůli tomu museli lidé potkávat, poté si volali a dnes stačí vytáhnout z kapsy mobil a během chvilky víte vše, co chcete.
Kritické myšlení, selský rozum a pokora. Nic víc není potřeba pro to, udělat si vlastní názor.
Kamarád Jenda s oblibou používá větu, kterou si teď vypůjčím a článek s ní zakončím: “ Dohlédni dál, než z okna paneláku.“ jen bych ještě bych doplnil, i když vím, že tím asi spoustu lidí naštvu, o… „a než z pláže v Chorvatsku.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.