Láska, sex a trocha filozofie k tomu

Směšné lásky – Milan Kundera

Kniha o slastech a strastech milostného života za dob socialismu, psaná s typickým Kunderovým nadhledem a vtipem. Svádění, často okořeněné alkoholem a nezvyklými situacemi a zápletkami. Ze života různých sociálních vrstev a popisující milostné úspěchy i prohry. Tato kniha o nás, Češích a našem milostném životě říká víc, než jsme si ochotni připustit. Dalším důležitým motivem několika povídek je i nevěra. K tomuto tématu se autor opakovaně vrací a nejpodrobněji jej rozebírá až na samotnou podstatu v asi nejznámější knize Nesnesitelná lehkost bytí.

Dlouho jsem přemýšlel o formě, kterou pro tuto povídkovou knihu zvolit. Ve které se ve stručnosti pokusím čtenáře k četbě povzbudit. Stojí to za to.

Nikdo se nebude smát

Intelektuální prostředí vysokoškolského pedagoga přednášejícího o dějinách umění připomíná další autorovo dílo – Žert. Příběh o tom, jak se může neuvážlivost, tentokrát místo vtipu ve formě lži, člověku zle vymstít.

Zlaté jablko věčné touhy

Překrásná metafora o podstatě lidství. Konkrétně o tom, že se každý žene za svým snem. Někdo za penězi, jiný za počtem procestovaných zemí, další za poznáním. A pro někoho je hnacím motorem života počet sexuálních partnerek…

Falešný autostop

Jak se může nevinná zábava velice rychle zvrhnout ve zcela nečekaný a nešťastný závěr? Například když se hra na role sloužící k ukrácení času v autě promění v erotické drama končící znásilněním.

Symposion

Vztahy mezi lékaří bývají často složité, o čemž svědčí velké množství seriálové tvorby právě z nemocničního prostředí. Pokud do vztahu, ve kterém ona chce jeho, ale on chce všechny ostatní (“je jako sprt: bere všechno”), kromě ní, přidáme větší, než malé množství alkoholu, následky jsou nedozírné. V tomto případě nevydařený striptýz, který skoro končí otravou plynem, ale “naštěstí” pouze kocovinou. Tělesnou i morální. Ale na ten sex taky dojde.

Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým

Náhodné setkání po letech s bývalým objektem své touhy člověka rozhodí. Obzvlášť pokud je mezo oběma účastníky rozdíl jedné generace a dřívější smyslnost a touha je postupně střídána znechucením ze současné reality. Zvítězí jedno, nebo druhé? Toť otázka.

Doktor Havel po dvaceti letech

Svět má někdy pořádný smysl pro humor. Třeba když si po letech nezávazných vztahů a záletnictví vezmete za ženu o řadu let mladší žárlivou ženu. O zábavu bude postaráno. Třeba během ozdravném pobytu v lázních.

Eduard a Bůh

Do vztahu muže a ženy občas zasáhne vztah jiný, nelidský. V tomto příadě je to vztah státu, církve a jedince. Nehodí se přece, aby se učitel, a tedy služebník socialismu, navazoval vztah s věřící dívkou (ke které ho však více, než Bůh táhla fyzická láska), natožpak aby chodil na mše do kostela. Takový člověk se musí okamžitě převychovat. Jen to nemusí dopadnout přesně podle plánu.

Tato kniha o nás, Češích a našem milostném životě říká víc, než jsme si ochotni připustit.

P.S. Škoda, že jsem si knihu nepřečetl v pubertě. Mohl jsem si ušetřit spoustu nedorozumění 🙂

Mistrovské dílo nejen o lásce

Nesnesitelná lehnost bytí – Milan Kundera

Tentokrát se vůbec nebudu zabývat samotným příběhem. Ten buď znáte a nebo si jej přečtěte sami, kniha za to rozhodně stojí. Zaměřím se zde pouze na pocity a dojmy, které u mě čtení provázely. Takže to tentokrát bude celkem osobní.

Jedná se jistě o jednu z nejdůležitějších knih v mém životě. Zatím jsem jí četl dvakrát a už teď vím, že se k ní ještě (mnohokrát) vrátím. Poprvé to bylo na první delší cestě mimo vlast, během první stáže na univerzitě v norském Oslu. Moc rád na ten čas vzpomínám. Na bydlení s Ruskou, Polkou a Švédem, na cesty na kole přes celé město, kolem úžasné budovy opery, na výlety s ostatními stážisty a také právě na večery s Kunderou. Už tehdy ve mě tato kniha zanechala dojem. Avšak co na ní oceňuji nejvíc, je její hloubka a mnohovrstevnatost. Člověk jí může číst znovu a znovu a přitom jakoby četl pokaždé jiné dílo…

Napoprvé mě na knize nejvíce zaujalo Tomášovo vnímání žen, které jsem tehdy nedokázal pochopit. Při čtení o barvitě líčených historických souvislostech (vpád vojsk Varšavské smlouvy v `68 a události let následujících) mi běhal mráz po zádech, ale hlubší zamyšlení a narážky na filozofy a odkazy na jejich díla mě nudily. Teď v Dubaji to bylo úplně naopak. Na knize mě naopak nejvíc bavily právě tato zamyšlení. O lásce, jejím hledání, nacházení a ztrácení.

Také povídání o daleké Kambodže mi nepřišlo už tak abstraktní, jako tomu bylo napoprvé, kdy jsem sotva věděl, kde přivbližně se Kambodža nachází. Nyní mám na tu zem mnoho silných vzpomínek (článek o cestě ZDE). Také jsem od té doby mnohem zkušenější i co se týče mezilidských vztahů obecně (posledních pár let bylo v tomhle ohledu hodně hektických), jakožto i vztahů s děvčaty. Právě proto jsem řadu popisovaných událostí a situací vnímal úplně jinak.

Další zásadní myšlekou knihy je, že naše životy žijeme jen jednou a nemáme možnost se vrátit ke svému dřívějšímu rozhodnutí. Na první pohled banalita. Žádné rozhodnutá zkrátka nejde “odrozhdnout”. Ale na pohled druhý, hlubší, je toto uvědomění zcela zásadní pro udržení duševního klidu. Pokud si člověk uvědomí, že nemá smysl zabývat se myšlenkami typu “co by bylo kdybych se tehdy zachoval jinak” (a které již stály duševní zdraví mnoha lidí), hned se žije snadněji.

Myslím sí, že kniha je primárně o hledání, nacházení a ztrácení sebe sama.

Pár střípků z knihy

“… takto vypadá chvíle, kdy se rodí láska: žena neodolá hlasu, který vyvolává ven její polekanou duši; muž neodolá ženě, jejíž duše se stala vnímavá pro jeho hlas.”

“… je člověk nevinný proto, že neví? je hlupák na trůně zproštěn jakékoli odpovědnosti jen proto, že je hlupák?”

“… lidé jsou příliš šťastni, když vidí druhého v mravním ponížení, než aby si takové potěšení nechali kazit jeho vysvětlováním.”

“Pokud je vůbec možné lidi dělit do nějakých kategorií, pak tedy podle těchto hlubokých tužeb, které je orientují k té či oné celoživotní činnosti.”

“Je správné pozvednout hlas, když člověka umlčují? Ano. … Je lépe křičet a urychlovat tak svůj konec? Anebo mlčet a vykoupit si pomalejší umírání?”

“Historie Čechů i Evropy jsou dvě skici, které nakreslila osudná nezkušenost lidstva.”

“Ale umírali i ti, které nikdo přímo nepronásledoval. Beznaděj, který se zmocnila země, pronikala přes dušik tělům a drtila je.”

“Láska je touha po ztracené půli nás samých.”

“Tam, kde mluví srdce, je neslušné, aby rozum něco namítal.”

“Jsou situace, kdy jsou lidé odsouzeni hrát divadlo.”

“Dříve než budeme zapomenuti, budeme proměněni v kýč. Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomenutím.”

“Skutečná mravní zkouška lidstva, ta nejzákladnější, záleží v jeho vztahu k těm, kteří jsou mu dáni napospas: ke zvířatům.”