Co vám říká jméno Karel Klostermann? Že moc ne? Nedivím se, nepatří právě k nejznámějším autorům a kromě hodin literatury na gymnáziu na něj jen tak nenarazíte. Jedině v Západních Čechách a na Šumavě se těší vyšší popularitě. Proč právě zde? Protože v tomto kraji zasvětil svůj život. Zde žil a tvořil. Nejznámější je pro jeho realisticky zpracovanou tvorbu právě ze Šumavy.

dubai2

Začátky s Klostermannem

Na tohoto autora jsem narazil před dvěma lety v Asii. V laboratoři na univerzitě v Macau jsem se právě nepředřel, tak jsem přemýšlel, jak užitečně ukrátit čas. Uvědomil jsem si, že mám velké mezery v klasické české literatuře, tak jsem se dal do hledání audioknih (mimochodem víte o projektu Českého rozhlasu Čtenářský deník, kde si můžete zdarma stáhnout spoustu děl klasické české literatury? 😉 ). Kromě mnoha jiných jsem narazil právě na Klostermanna.

Přesně si pamatuji na moment, kdy jsem jej poprvé pustil do uší. Akorát jsem se na kole škrábal na Taiwanu z hlavního města Taipei kamsi přes kopce na východní pobřeží ostrova. Venku 35°, hustě pršelo a já (doufaje v nepropustnost větrovky) pustil poprvé historky ze Šumavy. O tom, jaké to je žít v tomto kraji a být zavátý celou zimu sněhem. Skvělá kombinace s vedrem a tropickým lijákem.

Autorův přístup mně ihned zaujal. Ani ne tak proto, že by jeho dílo byla nějaká vysoká literatura. Naopak, autor se zabývá banalitami všedního života ze Šumavy druhé poloviny devatenáctého století a kromě staršího jazyka byste zde na první pohled těžko hledali nějakou zvláštnost. Co však na jeho díle považuji za zásadní je fakt, že autor do podrobností vykresluje charaktery jednotlivých lidí. Jejich silné i slabé sránky. Pocity i touhy. Po nějaké chvíli si uvědomíte, že už nejste na Šumavě, ale naopak v současnosti a jednotlivé postavy ožívají s podobě vašich známých, kamarádů a přátel. A vy si uvědomíte, že lidé jsou zkrátka pořád stejní. Dělají stejné chyby a jsou zkrátka nepoučitelní. V příspěvku Uprchlíci? Ale kdeže…  jsem se tohoto momentu dotkl více. Pokud si toto uvědomíte, Klostermannovy knihy získají najednou nový rozměr. Nebo tak tomu bylo alespoň v mém případě.

Klostermann ekologem

Mezi další Klostermannův zajímavý rys patří také to, že jakožto člověk vyrůstající v přírodě a tu také milující, jen velice těžko nesl, jak lidé s přírodou špatně zacházejí a neváží si jí.  Bez nadsázky tak lze tvrdit, že se jedná o jednoho z prvních ekologů na našem území.

V jakési povídce vzpomíná, jak se na Šumavě rozmohlo hledání perel. Ty byly schované ve škeblích a v širém okolí jich bylo na desetitisíce. Tento fakt zavdal mnoha lidem, kteří se jali škeble z potoka vytahovat, rozlamovat a zahazovat. Autor se zde pozastavuje nad tím, že chápe, že člověk se chce nějak uživit, ale že není nutné škeble rozlamovat, nýbrž jen jemně pootevřít a pokud se v ní perla nenalézá, opět jí do vody vracet.

Nic naplat, po krátké době už na Šumavě v potoce škeble nebyly. Zbyly jen hromady rozlámaných na břehu.

Další více než trefná paralela s dnešním, tolik konzumním světem…

„Přebrali jste! V lakotné bezmyšlenkovitosti jste těžili nad svou potřebu z hojných darů mých! Nyní neste následky!“ volá rozhněvaná příroda.“

Potřebujete k tomu dodat něco dalšího? 

Šumavský zázrak

Konečně se dostávám ke slíbené paralele. Šumava byla ve druhé polovině 19. století hodně drsný kraj. Jednalo se prakticky o prales, bez cest, a téměř jakékoli civilizace. Pouze několik vesniček. V tomto čase se odehrává Klostermannův asi nejznámější román – Ze světa lesních samot. Když tu náhle přišla vichřice, která celý kraj obrátila doslova vzhůru nohama. Většina nejstarších stromů byla vyvrácena a náhle bylo potřeba ohromné energie k tomu, aby všechno dřevo nepřišlo na zmar. Do toho se po kraji objevil kůrovec a začal zde doslova ráj. Práce bylo tolik, že se za ní sjížděli lidé doslova z půlky Evropy. Dřevaři, pily, skláři, ti všichni zde našli výbornou obživu. Tuto dobu popisuje Klostermannův druhý román V ráji šumavském. Ten kromě zmíněného blahobytu popisuje také jeho temné strany. A to fakt, že jak rychle si na zlepšení situace lidé navykli, tak ji začli považovat za samozřejmou a dělali všechno proto, aby se už nemuseli vrátit zpět. Na tato díla navazuje kniha třetí, Kam spějí děti (právě jsem dočetl). V ní se objevuje hořkost celé situace a ocitáme se v čase, ve kterém už většina dřeva vytěžena, cesty vystavěny, dluhy nasekány a tak nezbývá, než se opět začít bolestivě uskromňovat. 

dubai
Dubaj  v roce 1990, 2008 a…

A dnes? Všimněte si, že 3 panelové domy z 80 let pořád stojí 😉

dubai2.PNG
…2015

A jak že vypadala Dubaj ještě před pár lety? Myslím, že paralelu není třeba nějak vysvětlovat, nabízí se sama. Ze světa lesních samot jsme nyní v „broučkovém ráji šumavském“. Teď nezbývá než čekat, kdy se najednou ocitneme v románu Kam spějí děti. A když vidím tu nabubřelost a předvádění ega všude kolem, nemyslím, že jsme od toho bodu daleko. Myslím, že za pár (desítek?) let bude z Dubaje mnoho lidí bolet hlava.

Až na to, že následky nebudou lokální, jako tehdy na Šumavě…

 

P.S. Dílo Karla Klostermanna mám také rád také pro připomínku toho, jaké my všichni dnes máme štěstí, že jsme se narodili právě do téhle domy. A že bychom si toho měli vážit a snažit se, aby náš život za něco stál.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.