Dubajský ráj? Inu, jak pro koho…

K tomuhle příspěvku mě inspirovala včerejší návštěva u mých Filipínských kamarádek a povídání s nimi o životě. Jako většina obyvatel (včetně mě) žijí dosti monotónním způsobem. Chodí do práce, ke které nemají žádný vztah (to já zase jo) a Dubaj opouštějí tak často, jak jim to jen finanční situace dovolí. A vzhledem k tomu, že venku se pobývat nedá, volné večery tráví ve společnosti piva, vína a o víkendech whisky.

IMG_20170625_192210
Noční přílet do Dubaje

Většina lidí má Dubaj asociovanou s luxusem, drahými auty a dalšími konzumními nezbytnostmi. A je to všechno pravda. Rozjíždění se na křižovatce ve stylu Rychle a zběsile (rozuměj – jako debilové), mě ze spánku budí každou noc. Pokud jednou za čas jdu do Dubai Mall, ať už s nějakými kamarády, které tu po Dubaji provázím (je to sice obchoďák, ale také jedno z mála míst, kde se dá přes den kvůli vedru venku, vydržet), pokaždé kvůli přemíře přítomnosti arogance a přebujelého ega, trpím. Každopádně jsem si jistý tím, že pokud někoho podobné věci, jako jsou drahá auta, nakupování a povrchnost, baví, Dubaj si okamžitě zamiluje. Samozřejmě, pokud na to má.

Život mimo elitu

Kamarádky mají slušné pracovní uplatnění. Jedna dělá rozpočty na stavební projekty, druhá organizuje všemožné firemní akce, svatby (a má spoustu neuvěřitelných historek) apod. Třetí pracuje v administrativě (nevím přesně) a čtvrtá v prodejně se sportovním vybavením. I přesto žijí ve 2+1 bytě spolu s dalšími třemi děvčaty.. Já po nastěhování do Dubaje pobýval u jedné z nich v bytě přes AirBNB (tak jsem se mimochodem s touto partičkou seznámil, jednoho večera jsem se přišel vyspat a v bytě se mezitím konala filipínská párty… tak jsem se přidal a známost byla na světě). Tehdy se 3+1 byt připravoval na nájemníky, proto jsem tam mohl velice výhodně přespávat. Těch je tam dnes 13. Ještě si myslíte, jak si žijete špatně, když jste s partnerem, nebo spolubydlícím ve 2kk?

A nakonec otroci

Doteď jsem zmiňoval střední třídu, představte si, v jakých podmínkách žijí ty miliony zdejších dělníku-otroků (kteří de-facto zdejší ráj staví). 12 hodin denně na stavbě v podmínkách, ve kterých byste se po 15 minutách začali topit se vlastním potu. 6 (někdy 7) dní v týdnu. A to vše za krásných 1000dirhamů (6400Kč). Pracovní tábory mimo dosah turistova zhýčkaného oka. Fantazie. Podobnost s uprchlickými tábory, které známe z reportáží, je čistě náhodná. Pokaždé s politováním a úctou hledím na projíždějící labour busy s unavenými lidmi a jejich prázdnými pohledy.

No future

Celkově se v Dubaji žije v duchu tohoto hesla. Dočasnost vládne. Každý je zde na pracovní vízum, které musí obnovovat. A nikdo neví, kdy se bude muset vypakovat zpět do své vlasti. Místní občanství se dostává za velice mimořádných podmínek a pro drtivou většinu lidí je nedosažitelné. A expati nárok na žádné sociální služby v žádném případě nemají. “Nemáš práci? Tak vypadni. Že jsi v Dubaji pracoval/a 20 let, máš tu kořeny a přátele? Nezájem.”

IMG_20170630_183432
Nabídka masáží, zcela v duchu pomíjivosti zmiňované v článku

Zamyšlení na závěr

Dokud Dubaj žije a zažívá stavební boom, bude vše v pořádku. Ale za pár let, až se budovy dostaví, EXPO 2020 proběhne a druhé letiště i metro se naplno otevřou, těžko říct, jak to s Dubají dopadne. Jedno vím jistě – já u toho nebudu. A jako by to podobně vnímala většina ostatních.

Všichni jsou v lepším případě za zkušenostmi, v tom horším pouze pro peníze. Ty se tu sice může podařit vydělat ve velkém, ale ještě rychleji se zde také rozutíkají. Nakonec se tedy často stává, že si lidé zpět domů, kromě návyku na vyšší životní standard, nic nepřivezou. Upřímně – mě se nějaké peníze daří šetřit zejména kvůli značně jednoduchému životu, který zde žiji. Práce-knihy-spánek, to mi stačí. Už jen proto, že podobný blahobyt je v různých částech světa starý, jako lidstvo samo. A stejně tak pomíjivý.

Havlovo pohlazení

Havel. Neexistuje snad jméno, které by v současnosti v České republice nevzbuzovalo tolik emocí. Adorovaný mnohými, zatracovaný jinými. Ať však k němu máte vztah jakýkoliv, jedno mu upřít nelze – na vývvoj naší země měl vliv větší, než kdokoli jiný. I proto není od věci se s touto, nepochybně výraznou osobností, blíže seznámit.

O Havlovi již bylo napsáno mnohé. Kde tedy s četbou začít? Já si pro tyto účely vybral životopis od Michaela Žantovského, který dlouhou dobu patřil do jeho blízkého okolí. Jednak jej považuji za seriózního autora a také na mne kniha doslova dýchla svojí atmosférou. Autorův hluboký vhled do Havlova života je patrný od prvních stran. Také jeho úcta k Havlovi je veliká, avšak nikdy patetická.

Autor nijak nezastírá, že Havel nebyl dokonalý a nebrání se vykreslení reálného obrazu, např. užíváním fenmetrazinu (s. 87), léku s účinky podobnými amferaminu. Na první pohled to může znít hodně zvláště a divně, avšak přemýšleli jste někdy o tom, kolik společenských „vzorů“ jsou uživateli alkoholu, léků, drog?

Samotnou kapitolou byl Havlův celoživotně komplikovaný vztahu k ženám, pramenící pravděpodobně již z období jeho dětství a jeho vztahu s matkou. To se v dospělosti projevilo jeho prakticky neustálým objevováním společnosti jiných žen. I tato kapitola mi byla do té doby neznámá. Zároveň se však ke svým záletům vždy (někdy až absurdně) přiznával.

 

IMG_4942
Výročí Havlova úmrtí, fotka z 18.12.2016. Krásný a silný zážitek. Havel je zkrátka symbol.

 

Co jsem si z knihy odnesl

  • Jde o skvělý zdroj dějin druhé poloviny 20. století, zejména období sametové revoluce a vzniku nového politického uspořádání. Samozřejmě jde o popis subjektivně zabarvený. Ostatně jako všechny zdroje popisující minulost. Knihu doporučuji zejména mladším, kteří revoluční léta nezažili vůbec, nebo byli tak malí, že si to nepamatují.
  • Je smutné, kam se naše společnost dostala, pokud i z tak čistých a krásných slov pravda a láska, jsme byli schopní udělat nadávku „pravdoláskař“. Smutné.
  • Za poslední dobu další kniha, ve které narážím na antické filozofy. Mám tak čím dál palčitější pocit, že bych si o nich měl nastudovat víc. Je skutečně pozoruhodně, že i po 2500 letech se s jejich myšlenky neustále setkáváme.
  •  Na čtení biografie je smutné to, že chceme, nebo ne, končí pokaždé smrtí.

P.S. Pokud byste chtěli nasát revoluční atmosféru, doporučuji fotografickou knihu od Tomkiho Němce. Fotky mají neskutečnou atmosféru.

Delší zamyšlení na závěr

Dovolím si jednu spekulaci. Lidé, kteří nemohou Havlovi přijít na jméno se z velké části překrývají se skupinou lidí zmiňovaných v minulém článku Nepřátelé před branami. Troufám si tvrdit, že i příčiny jejich vnitřní frustrace jsou velice podobné, a tedy pocit zklamání ze současnosti, sílící frustrace, že se o ně stát dostatečně nezajímá, ztráta důstojnosti (např. ztrátou zaměstnání a neschopností najít jiné). Vzhledem k tomu, že sám Havel měl pocit, že je za spoustu negativních důsledků „divokých devadesátých“ osobně zodpovědný (přestože je to samozřejmě nesmysl, nejednalo se o chybu jedinců, ale o chybu systémovou vzniklou deformací hodnot vlivem 40 let totality, těžko mu můžeme připisovat úlohu), stal se z něj takový „fackovací panák“ pro nespokojené a frustrované.

K tomuto fenoménu bychom měli být velice pozorní a rozhodně bychom jej neměli podceňovat. Je to v naší společnosti jev i nadále patrný a projevuje se například nebývalým úspěchem ANO. Vzpomeňme si, za jaké nevysvětlené sumy odcházeli mimistři (Gross -byt, jednotky milionů, Kocourek – „odklon“, cca 15 milionů). U současného ministra financí jsou nevysvětlené sumy v řádu stovek milionů korun a přesto to vypadá, že se stane naším dalším ministerkým předsedou…

Nepřátelé před branami aneb doba dezinformační

Zamyšlení nad knihou Cizinci před branami – Zygmunt Bauman

Vzhledem k autorově smrti se jedná o poslední příspěvek do literárního fondu od zde již několikrát zmiňovaného sociologa. Narozdíl od předchozích knih Stát v krizi a Tekutý dohled tentokrát nejde o dialog dvou lidí ale o soupis esejů na, dnes tolik aktuální, téma migrační vlny do Evropy.

Je nad slunce jasné, že jde o velice palčivý a pro mnoho lidí emotivní námět a jak média tradiční, tak ta sociální jsou jej denodenně plná. Proto je důležité že se k problematice vyjadřují také díla serióznější, jako je například toto.

Kde hledat příčiny současné migrační vlny? Jistě, velká část uprchlíků proudících do Evropy směřuje ze zdevastované Sýrie. Je velmi těžké se v dnešní „dezinformační době“ v tamní situaci vyznat. Kdo je hodný, kdo je zlý? Jaký vliv na tamní situaci má náboženství? Zároveň však zdaleka ne všichni přicházejí ze zničených zemí, nýbrž se jedná o tzv. ekonomické migranty. Kniha nenabízí moc jednoznačných odpovědí. Bauman uvádí jako jednu z hlavních příčin akonomuckých migrantů stále se zvyšující nerovnoměrnost, doslova propast, mezi chudými a bohatými a ztráta postavení a lidské důstojnosti.

Cestovatelská vsuvka: tohle jsem měl možnost na vlastní kůži zažít v Africe, kde se na ulici běžně potkávali lidé, jejichž příjem nebyl několika-násobný, jako tomu je u nás (např. 10 000kč vs. 100 000kč), ale doslova mnoho-násobný (např. 100kč vs. 1 000 000kč). Vidět takovéto extrémní rozdíly na vlastní oči je silné. Například hladovějící dítě, vedle kterého vystupuje z luxusního auta naprosto lhostejný muž obklopený bodyguardy, to opravdu změní náhled na svět.

Autor se v knize zabývá především pozadím a motivy jednotlivých aktérů migační vlny. A zdaleka nejde pouze o migranty, jako takové. Zásadními hráči jsou také politici, a to zejména ti, kteří „opatrně kličkují mezi neslučitelnými touhami uspokojit své pány vlastnící kapitál a  utišit obavy svách voličů“ a chtěji tak ve společnosti zapálit plamen patriotismu, ze kterého je již maličký krůček k nacionalizmu. Jak autor trefně poznamenává, ten poskytuje „záchranný člun pro slábnoucí, nebo zaniklou sebeúctu“. Nemusíme chodit daleko, historie 20. století je podobných příkladů, vedoucích do velkých problémů, plná.

Co jsem si z knihy odnesl

  • Tuto knihu by si měl přečíst každý, kdo se k migraci vyjadřuje. Třeba by své názory přehodnotil.
  • Naším největším nepřítelem je strach. Obavy z budoucnosti, z neznámého. Jsme až příliš „navyklí“ na svůj pohodlný život, že si nechceme ani připustit, že bychom ho mohli změnit.
  • Dalšími problémy nejsou lidé přicházející, nýbrž společenské problémy, které již ve společnosti jsou (prekariát, frustrace, strach, sekuritizace). S těmi je třeba bojovat. Nikoliv však silou, ale vzděláváním. Což je sice metoda účinná, ale nesmírně namáhavá a nikdy nekončící.
  • Měli bychom se postavit realitě „jedné planety, jednoho lidstva“, protože „lidstvo se ze současné krize nedostane jinak, než prostřednictvím lidské solidarity“.
  • „Velké lži vyvolávají velký strach, který vede k touze po velkém vůdci.“ (pozn. nejedná se o Baumanovu myšlenku, citováno z Cohen, Roger, New York Times).
  • Dalším palčivým problémem je tzv. Ingroup Bias, psychologický termín, podle kterého dělíme svět na „my vs. oni“. Takže uprchlíci nepovažujeme za lidi, nýbrž za „dobytek“ nemající žádná práva a nezasluhují si úctu a soucit. Této problematice se hojně věnuje např. Petr Ludwig ve svých meta-přednáškách, například v Hodnotách pro lepší společnost – slide 90.

Přestože s Baumanem nemusíme do posledního písmena souhlasit, myslím si, že jeho hlas bude v dnešní rozjitřené době chybět.

Myšlenka na závěr – Všimli jste si, že často lidé nadávající na ekonomické migranty chtějí pracovat v Německu, nebo v Británii? Typické.

Pojďte pane, budeme si hrát

Petr (Jezevec) Pouchlý, Court of Moravia, gamifikace, playful design. Kdo, co to vlastně je a proč by vás to mělo zajímat?

Se Petrem Pouchlým jsem se poprvé setkal na při pravidelném poslechu Jak podnikají profesionálové (tento kanál je zároveň k dispozici jako podcast) , ve kterých Robert Vlach (mj. autor Na volné noze.czCo čtu a nové knihy Na volné noze) vyzpovídává výrazné podnikatelské osobnosti z různých oborů. Jedním z nich byl právě Petr Pouchlý. Ten mě svými názory, životním příbehem a oborem (zmíněná gamifikace a playful design) hodně zaujal a chtěl jsem se o něm dovědět víc. Následoval poslech další části rozhovoru, tentokrát přednášky v rámci think-tanku Na volné noze. Už jen název O korzárských výpravách v korporátních vodách dává tušit, že se nejedná o přednášku klasického střihu. 

Hráli jste někdy hry na Facebooku, učili se jazyk s aplikací Duolingo, nebo jste navštívili internetové bankovnictví mBank? Přemýšleli jste, o tom, proč vás tyto činnosti bavily „víc, než obvykle“? Jak vás asi teď trkne, je to právě fakt, že obsahují prvky gamifikace. Jsou zde použity jednoduché principy, jako například sbírání (bodů, odznaků apod.) za účelem  získání (odměny, úrovně apod.). V těchto případech jsou použité pouze ty nejjednodušší principy, avšak i přesto fungují.

To se může zdát na hony vzdálené od byznysu a podnikání, avšak opak je pravdou. Právě tyto prvky (pakliže jsou správně použity) mohou ovlivnit spokojenost a loajalitu a to jak vašich zákazníků, tak kolegů a zaměstnanců.  

Petr Pouchlý se svým týmem Court of Moravia (svobodná firma, která vznikla ze společenství hráčů deskových, výpravných her a LARPu) pomáhá klientům řešit složité firemní situace, nebo zlepšovat PR k určité cílové skupině. A to právě namíru řešeným designem služeb využívajících prvky a principy převzaté z her.

Ve videích se kromě výše zmíněných věcí dovíte také hodně zajímavý vhled do korporátního a konzultačního byznysu. Pokud v pracovním životě jednáte s lidmi, nebo se  v tomto ohledu chcete zdokonalit, mohu předchozí (a následující) odkazy jedině doporučit.

Zdroje a další videa:

Meta-přednášky Petra Ludwiga

Pokud jste slyšeli slovo prokrastinace, máte jej možná spojeno se jménem Petra Ludwiga. Ten díky svým aktivitám (kniha Konec prokrastinace a jeho firmě Grow Job Institute) přispěl ke značné popularizaci tématu prokrastinace a do boje s ním. Kromě toho ale půdobí často vystupuje na veřejnosti jako řečník. K jeho novějším projektům patří tzv. meta-přednášky.

Petr Ludwig se ale už dlouho nespecializuje pouze na boj s prokrastinací. Postupně otevírá a rozebírá například kritické myšlení, hledání smyslu v živože apod. Zkrátka samá důležitá témata, která v životě (více, či méně) řeší každý člověk. Nedávno se rozhodl pro nový koncept tzv. meta-přednášek, ve kterých poměrně zhuštěnou formou prezentuje nejnovější vědecké poznatky v určité oblasti. Autor si zakládá na seriózních výzkumech a jejich závěry předává svou tolik typickou formou sugestivních a snadno zapamatovatelných skic dál.

Podle mého názoru se jedná, nejen v ČR, o zcela mimořádný počin. Nad podobnými tématy je opravdu moc důlezité přemýšlet a oceňuji, s jakou vervou se autor činí, aby poznatky předal co nejvíce lidem. Jednak každé přednášce byly přítomny stovky posluchačů, a také jsou všechny zdarma ke shlédnutí online a každou z nich shlédlo již několik desítek tisíc lidí. To je opravdu úctyhodný dosah, který může dosáhnout jediný člověk mluvící o smysluplných a hlubokých myšlenkách (a ne jen pěkná holka, ukazující na Instagramu prsa). Autor se také rozhodl veškerý zisk investovat do toho, aby přednášky vidělo co nejvíc lidí (propgace na sociálních sítích apod.).

Zatím jsou k dispozici tyto přednášky:

I když nemusíte se vším 100% souhlasit, tyto přednášky opravdu stojí za shlédnutí.  

Petr Ludwig je dle mého názoru zkrátka člověk, kterého se rozhodně vyplatí sledovat.

P.S. Pokud po shlédnutí přednášek nebudete mít dost, doporučuji ještě rozhovor pro podcast DEMARKETING, ve kterém Petr mluví o výše zmíněné knize i o byznysové stránce své firmy. Stojí za poslech, speciálně pokud podnikáte, nebo máte firmu.

EDIT

Další prima rozhovor s Petrem Ludwigem najdete v rámci podcastu Proti Proudu.

Hnutí Occupy – Noam Chomsky

Třetí kniha z produkce Broken Books, která se ke mě dostala. A opět šlo o moc zajímavé čtení. S autorovým jménem se setkávám již řadu let v knihách, časopisech i v řadě článků na internetu. Už jsem si jej i několikrát googlil, ale až nyní, v Dubaji, kde jsem svůj dosavadní život kromě pracovnách zkušeností vyměnil také za samotu, jsem se odhodlal k bližšímu prozkoumání jeho díla. Také po několikeré zmínce v nedávno čtených knihách Zygmunta Baumana Stát v krizi a Tekutý dohled

Samotná publikace je přepis Chomského projevů a rozhovorů v rámci jeho podpory hnutí Occupy. Toto hnutí u nás bylo nejznámější v souvislosti s okupováním Wall Street, avšak jeho aktivity jsou mnohem širší a zdaleka se nevztahují pouze na území USA, ale pronikly (více či méně úspěšně) do řady dalších zemí v celém západním světě.  Hlavní myšlenka hnutí je protest proti faktu, že drtivá většina bohatství je v rukou pouze velmi malé skupiny lidí. Toto hnutí se, zejména po krizi 2009, nemohlo smířit s faktem, že prakticky žádný z viníků  nebyl potřestán, do předlužených finančních institucí se nalily peníze daňových poplatníků a systém „jel vesele dál“. 

Chomsky své názory ilustruje na řadě historických událostí, takže se jedná o cestu do dějin od starověké antiky, přes dělnická hnutí a odbory 20. století, až po komentování současného politického dění. 

Suktura knihy je dle mého soudu zároveň její hlavní slabinou, neb řada faktů je v ní zmiňovaná na několika místech a čtenář má tak pocit, že její poselství by se dalo ještě tak o 30 stránek zredukovat. Pokud se chcete dovědět víc o současném geopolitickém systému západního světa, doporučuji tohoto autora nevynechat.

Co si z knihy odnáším:

  • „nejsvobodnější systémy mají nejpropracovanější systém propagandy“,
  • konzum je zlo (i když tohle je zní z mé strany trochu pokrytecké, protože právě vrchol konzumu, Dubaj, mě aktuálně živí),
  • naše společnost začíná být extrémně rozvrstvená, což byl v dějinách vždy moment významných dějinných událostí (zlomů),
  • jednou z klíčových (a dnes tak často opomíjených) vlastností, která nás činí lidmi, je solidarita.

Poznámka na závěr – Hnutí Occupy jsem začal číst paralelně k poslední knize od Nassima Nicholase Taleba Antifragilita (článek bude později), proto, že ta je vázaná a silná, takže oproti Occupy se vůbec nehodí na dojíždění. Moc zajímavé ale bylo, jak se obě knihy doplňovali a právě hnutí Occupy je díky své živelnosti a značné roztřítštěnosti takřka modelový příklad tzv. antifragilního systému.

Dubaj a Šumava 2. pol 19. století mají společného víc, než si myslíte…

Co vám říká jméno Karel Klostermann? Že moc ne? Nedivím se, nepatří právě k nejznámějším autorům a kromě hodin literatury na gymnáziu na něj jen tak nenarazíte. Jedině v Západních Čechách a na Šumavě se těší vyšší popularitě. Proč právě zde? Protože v tomto kraji zasvětil svůj život. Zde žil a tvořil. Nejznámější je pro jeho realisticky zpracovanou tvorbu právě ze Šumavy.

dubai2

Začátky s Klostermannem

Na tohoto autora jsem narazil před dvěma lety v Asii. V laboratoři na univerzitě v Macau jsem se právě nepředřel, tak jsem přemýšlel, jak užitečně ukrátit čas. Uvědomil jsem si, že mám velké mezery v klasické české literatuře, tak jsem se dal do hledání audioknih (mimochodem víte o projektu Českého rozhlasu Čtenářský deník, kde si můžete zdarma stáhnout spoustu děl klasické české literatury? 😉 ). Kromě mnoha jiných jsem narazil právě na Klostermanna.

Přesně si pamatuji na moment, kdy jsem jej poprvé pustil do uší. Akorát jsem se na kole škrábal na Taiwanu z hlavního města Taipei kamsi přes kopce na východní pobřeží ostrova. Venku 35°, hustě pršelo a já (doufaje v nepropustnost větrovky) pustil poprvé historky ze Šumavy. O tom, jaké to je žít v tomto kraji a být zavátý celou zimu sněhem. Skvělá kombinace s vedrem a tropickým lijákem.

Autorův přístup mně ihned zaujal. Ani ne tak proto, že by jeho dílo byla nějaká vysoká literatura. Naopak, autor se zabývá banalitami všedního života ze Šumavy druhé poloviny devatenáctého století a kromě staršího jazyka byste zde na první pohled těžko hledali nějakou zvláštnost. Co však na jeho díle považuji za zásadní je fakt, že autor do podrobností vykresluje charaktery jednotlivých lidí. Jejich silné i slabé sránky. Pocity i touhy. Po nějaké chvíli si uvědomíte, že už nejste na Šumavě, ale naopak v současnosti a jednotlivé postavy ožívají s podobě vašich známých, kamarádů a přátel. A vy si uvědomíte, že lidé jsou zkrátka pořád stejní. Dělají stejné chyby a jsou zkrátka nepoučitelní. V příspěvku Uprchlíci? Ale kdeže…  jsem se tohoto momentu dotkl více. Pokud si toto uvědomíte, Klostermannovy knihy získají najednou nový rozměr. Nebo tak tomu bylo alespoň v mém případě.

Klostermann ekologem

Mezi další Klostermannův zajímavý rys patří také to, že jakožto člověk vyrůstající v přírodě a tu také milující, jen velice těžko nesl, jak lidé s přírodou špatně zacházejí a neváží si jí.  Bez nadsázky tak lze tvrdit, že se jedná o jednoho z prvních ekologů na našem území.

V jakési povídce vzpomíná, jak se na Šumavě rozmohlo hledání perel. Ty byly schované ve škeblích a v širém okolí jich bylo na desetitisíce. Tento fakt zavdal mnoha lidem, kteří se jali škeble z potoka vytahovat, rozlamovat a zahazovat. Autor se zde pozastavuje nad tím, že chápe, že člověk se chce nějak uživit, ale že není nutné škeble rozlamovat, nýbrž jen jemně pootevřít a pokud se v ní perla nenalézá, opět jí do vody vracet.

Nic naplat, po krátké době už na Šumavě v potoce škeble nebyly. Zbyly jen hromady rozlámaných na břehu.

Další více než trefná paralela s dnešním, tolik konzumním světem…

„Přebrali jste! V lakotné bezmyšlenkovitosti jste těžili nad svou potřebu z hojných darů mých! Nyní neste následky!“ volá rozhněvaná příroda.“

Potřebujete k tomu dodat něco dalšího? 

Šumavský zázrak

Konečně se dostávám ke slíbené paralele. Šumava byla ve druhé polovině 19. století hodně drsný kraj. Jednalo se prakticky o prales, bez cest, a téměř jakékoli civilizace. Pouze několik vesniček. V tomto čase se odehrává Klostermannův asi nejznámější román – Ze světa lesních samot. Když tu náhle přišla vichřice, která celý kraj obrátila doslova vzhůru nohama. Většina nejstarších stromů byla vyvrácena a náhle bylo potřeba ohromné energie k tomu, aby všechno dřevo nepřišlo na zmar. Do toho se po kraji objevil kůrovec a začal zde doslova ráj. Práce bylo tolik, že se za ní sjížděli lidé doslova z půlky Evropy. Dřevaři, pily, skláři, ti všichni zde našli výbornou obživu. Tuto dobu popisuje Klostermannův druhý román V ráji šumavském. Ten kromě zmíněného blahobytu popisuje také jeho temné strany. A to fakt, že jak rychle si na zlepšení situace lidé navykli, tak ji začli považovat za samozřejmou a dělali všechno proto, aby se už nemuseli vrátit zpět. Na tato díla navazuje kniha třetí, Kam spějí děti (právě jsem dočetl). V ní se objevuje hořkost celé situace a ocitáme se v čase, ve kterém už většina dřeva vytěžena, cesty vystavěny, dluhy nasekány a tak nezbývá, než se opět začít bolestivě uskromňovat. 

dubai
Dubaj  v roce 1990, 2008 a…

A dnes? Všimněte si, že 3 panelové domy z 80 let pořád stojí 😉

dubai2.PNG
…2015

A jak že vypadala Dubaj ještě před pár lety? Myslím, že paralelu není třeba nějak vysvětlovat, nabízí se sama. Ze světa lesních samot jsme nyní v „broučkovém ráji šumavském“. Teď nezbývá než čekat, kdy se najednou ocitneme v románu Kam spějí děti. A když vidím tu nabubřelost a předvádění ega všude kolem, nemyslím, že jsme od toho bodu daleko. Myslím, že za pár (desítek?) let bude z Dubaje mnoho lidí bolet hlava.

Až na to, že následky nebudou lokální, jako tehdy na Šumavě…

 

P.S. Dílo Karla Klostermanna mám také rád také pro připomínku toho, jaké my všichni dnes máme štěstí, že jsme se narodili právě do téhle domy. A že bychom si toho měli vážit a snažit se, aby náš život za něco stál.

 

Uprchlíci? Ale kdeže. Přečtěte si raději Rychlé šípy. Nebo Zbabělce.

Tenhle prispevek jsem psal jeste v Macau, zatim jsem jej nevydal. Nejak se mi nechtelo, asi jsem cekal na spravnou prilezitost.
Az dnes jsem dospel do te spravne nalady. Jednak jsem stravil fajn vecer s kamaradkou s Vietnamskymi koreny, ktery byl plny debat o Evrope, Asii, kulturnich rozdilech a vubec o vnimani sveta. Ohromne prijemne a poucne. Druhym duvodem je, ze uz nekolikaty den posloucham v kazde volne chvili Skvoreckeho Zbabelce. A prave posloucham scenu, kdy se Danny Smiricky dvori Nemce (jeho slovy fanaticke nacistce) a snazi se ji vysvetlit, jak je rasova sehregace uplne na hovno. Jasne, ze na ni chce zapusobit a sbalit ji. Ale i tak to na me dost zapusobilo.
.
.
.
Celé léto se zájmem sleduji dění ohledně imigrantů. Uprchlická krize, Zeman, Konvička, výzva vědců, objektivita, Petr Ludwig, kritické myšlení, DVTV. To jsou jen některé z výrazů, které se mi honí hlavou.
Zároveň celou situaci sleduji z povzdálí a tak jsem víceméně učetřen všech emocí, které momentálně zaplavují českou společnost (s výjimkou Facebooku, kam i do mé bubliny emoce občas pronikají) a troufám si tak tvrdit, že se na celou věc dokážu dívat s chladnou hlavou a rozvahou.
http://vontove-foglar-stinadla.abchistory.cz/rychle-sipy/images/04-003-08.gif
Udělat si názor je přece tak jednoduché. Stačí zapnout televizi, rozjet internety, vypnout mozek a je to. Emoce se valí, nenávist šíří. Co se ale na chvíli zastavit a trochu se zamyslet? Během měsíce na cestách a následných bezmála 2 měsíců v Macau jsem měl k přemýšlení dost příležitostí, mimo jiné i o všech zmíněných věcech. Jak si na celou situaci udělat správný názor?
Rozhodl jsem se hledat odpovědi ve filozofii, v minulosti a literature.
Zajímal jsem se tedy o díla Jeana Paula Sartera, Reného Descarta, Friedricha Nietzscheho, Georga W.H. Hegela, Charlese Baudelaira. O jejich myšlenky a názory.
Také jsem začal „přečetl“ několik audioknih: Gabriel Garcia Marquez – Sto roků samoty, Jakub Arbes – Svatý Xaverius, Jan Neruda – Povidky malostranske, Jaroslav Hasek – Osudy dobreho vojaka Svejka, Josef Škvorecký – Zbabělci, Konec nylonového věku, Karel Klostermann – V tom ráji šumavském, Ze světa lesních samot, Karel Čapek – Povídky, Bílá Nemoc, Krakatit a také jsem se vrátil do dob svého dětství, k dílu Jaroslava Foglara (bohužel mám zdramatizované a také dosti krácené verze jeho knih).
A co jsem se dověděl? Nic nového. Lidé jsou pořád stejní. Už po tisíce let. Zkrátka jsme měli vždy potřebu, vymezovat se proti „nepříteli“. Za dob Klostermannových na Šumavě to byli Němci, za dob Čapkových se společnost vymezovala proti Židům… I ve foglarovkách se autor často vymezuje. Avšak pouze proti nečestnému, zbabělému a zbabělému jednání. Přesně proti tomu, čeho jsou dnes plná média, hospody a fejsbuky. Dokonce i v této naivní dětské literatuře je víc moudrosti, než nacházíme ve většině současných médiích.
Přístup k informacím má dnes každý. Ke všem, kterým chce. Na jednu to stranu to je skvělé pro účely vzdělání a bádání. Na stranu druhou se naše společnost stává křehčí vůči extremismu všeho druhu, protože každý se může velmi snadno nechat zatáhnout do jakékoliv skupiny a nechat se ovlivnit cizími názory. Dříve se lidé kvůli tomu museli lidé potkávat, poté si volali a dnes stačí vytáhnout z kapsy mobil a během chvilky víte vše, co chcete.
Kritické myšlení, selský rozum a pokora. Nic víc není potřeba pro to, udělat si vlastní názor.
Kamarád Jenda s oblibou používá větu, kterou si teď vypůjčím a článek s ní zakončím: “ Dohlédni dál, než z okna paneláku.“ jen bych ještě bych doplnil, i když vím, že tím asi spoustu lidí naštvu, o… „a než z pláže v Chorvatsku.“

Macao – 3 – Slasti a strasti kazdodenního života

Do tohohle vlákna budu psát drobné postřehy, které denodenne zažívám. Postupně to bude přibývat.

Co za film?
Dlouho jsem přemýšlel, které české filmy bych pustil cizincům. Filmy, které by ukazovaly naši kulturu a zároveň byly pochopitelné. Přestože se uto zdá poměrně snadné, opak je pravdou. Nakonec jsem jich několik s anglickými titulky sehnal a jako první je pustil kamaradve z USA (která má české kořeny, tak se o naší kultuře chtěla dovědět víc).
Vybral jsem tyto: Samotáři (lehčí film na úvod), Pelíšky a Kolju. Všechny se Katy líbily, až na to, že nedokázala pochopit, proč se celý národ každý rok na Štědrý večer kouká na film, kde na sebe bez ustání všichni rvou?! Je to zvláštní, ale do té doby jsem si toho nikdy nevšiml. Ale něco na tom bude 🙂
Každopádně v Macau už jsem jeden promítací večer udělal a zatím z toho byl Kolja a Samotáři. O prvního filmu si holky poplakaly a u drheho se všichni opili. Takže myslím, že dobrý 🙂
Pelíšky jim asi tály pustím, ale jen užšímu okruhu zájemců. A ještě mě napadnul Spalovač mrtvol (o to aktuálnější zde, když je ve filmu tak důležitá kniha o Čině a Tibetu)…
Jsem zvědavý, co budou říkat 🙂
No a které filmy byste vybrali vy?