Zenovým mistrem čehokoli

Zen a umění lukostřelby – Eugen Herrigel

Kratičká knížka o lukostřelbě a hlavně o poznání sebe sama.

Tuhle knihu mi doporučil kamarád Michal, který se tu stavil na cestě z Ománu do Íránu, odkud stopoval zpět do ČR (ke sledování ZDE).

Zen. Věřím, že toto slovo slyšel už asi každý. Jedná se o učení východního původu, které nachází uplatnění ve všech oblastech života. Ve zkratce se jedná o poznání sebe sama a o umění pracovat se svým nitrem, pomocí kterého se ovládá tělo a tím pádem vlastní život jedince. Kniha je tedy o hledání mistrovství v kterékoli oblasti života. Popisováno je to sice na lukostřelbě, avšak principy jsou univerzálně platné pro cokoliv dalšího.

Příběh knihy je posazen do kontextu německého občana studujícího v Japonsku a snažícímu se o proniknutí do umění zenu. Celý příběh je líčen jako cesta mnoha nezdarů, na kterých je ilustrována podstata umění zenového učení.  Léta nezdarů jsou střídána drobnými krůčky kupředu, na kterých jsou vysvětlovány principy zenu a jeho uvedení do různých lidských činností.

Zajímavé citáty

“Jestliže si člověk přeje stát mistrem umění, nestačí jeho pouhé technické osvojení.”

“… lukostřelba tedy neznamená v žádném případě uskutečnění něčeho vnějšího mezi lukem a šípem, ale něčeho vnitřního se sebou samým.”

“Čím tvrdošíjnějí se snažíte naučit jak vystřelit šíp za účelem zasažení cíle, tím méně uspějete a co víc, cíl se bude vzdalovat.”

“ Vztah učitel – žák patří od dávných dob k základním vazbám v životě a předpokládá proto na straně učitele vysokou zodpovědnost, která sahá daleko za rámec jeho profesionálních povinností.”

“ Aby v žákovi neprobudil umělce předčasně, považuje učitel za svůj první úkol udělat z něj dovedného řemeslníka se suverénní kontrolou jeho sil.”

“ … Východ nemá sklon pro tento kult ega…”

“Zásahy do terče jsou pouze vnějšími důkazy a potvrzením vaší bezcílovosti v jejím nejvyšším projevu, vašeho oproštění od ega,…”

“… i v přírodě jsou vztahy, které nemohou být pochopeny a přece jsou tak reálné, …”

“Mezi stadii učednictví a mistrovství leží dlouhá léta plná zážitků a neúnavné praxe.”

Tim Ferris řížnutý Nickem Twispem aneb Braiwashing pro čtenáře First Class?

Na plné koule – Pavel Šíma

Zajímavá kniha, která se mi do ruky dostala vtipným způsobem. Její autor, markeťák tělem i duší (nemyšleno negativně), o tomto oboru vytvořil podcast DEMARKETING, kde se věnuje rozhovorům s úspěšnými lidmi z branže. Hodnotné na tomto podcastu je právě hloubka, do které se s hosty při rozhovorech dostávají (epizody mají kolem 2 hodin). Ve článku o vzdělávání jsem na tento podcast vložil odkaz (konkrétně na epizodu s Petrem Ludwigem a jeho Konci prokrastinace). O pár dní později mě autor zkontaktoval a nabídl mi výtisk knihy. To jsem nepřijal, avšak zájem to ve mně pochopitelně vzbudilo. Když jsem během návštěvy ČR dělal nájezd na knihkupectví, tato kniha v košíku nemohla chybět.

Selfhelp na druhou?

Tak kniha snaží působit. A v jistém ohledu i taková je. V první řadě se však můsíte smířit s autorovým osobitým stylem, který asi nejvíce připomíná v nadpisu zmiňované Mládí v hajzlu. Penězi, sexem, různými návody a “life hacky” kniha doslova přetéká. Svou formou se jedná o “dopis kamarádovi v nesnázích”, ve kterém se autor snaží na základě svých zkušeností předat know-how potřebné k tomu, aby se život vzal pevně do rukou a začal žít naplno. A právě tato neobvyklá forma je na celé knize nejzásadnější. Buď vám sedne a budete nadšeni a nebo ne.

Hack sem, hack tam

S řadou tipů na zefektivnění života souhlasím do posledního písmenka, jiná považuji za úsměvná, nebo dokonce za nesmyslná. Ale to není špatně a nepovažuji to za chybu. Stejně jak se lišíme jako jedinci, tak se liší i naše metody práce. Se základními principy (ukliď si v hlavě, zamysli se nad životem, urči si priority, stanov si cíle a makej na nich … ) souhlasím a nijak se neliší od ostatních self help knih. Jedna myšlenka mi na knize ale i přesto vadila. Autor zastává tezi, že štěstí přeje připraveným. I s tímto tvrzením souhlasím, avšak pouze do jisté míry. Po přečtení knih od Nassima Taleba, vím, jak velkou roli v našich životech hrají nepředvídatelné okolnosti (Černá labuť) a náhoda (Zrádná nahodilost). Při čtení kapitoly Zaber víc mi v hlavě několikrát blikala pomyslní červená “co to mele za blbosti” kontrolka. 

Také mi není úplně blízké přílišné zaměření na hmotné statky a peníze. Například zdvojnásobení příjmu připodobněním k Moorovu zákonu (že přibližně každých 18 měsíců jsme schopní mít 2x vyšší příjem) považuji za právě jeden z nesmyslů. Myslím, že je mnohem důležitější, aby byla práce zajímavá, uspokojující a pomáhala ostatním. Jasně, že peníze jsou fajn. Ale  považovat je za smysl života a měřit podle nich míru spokojenosti a úspěchu mi přijde hloupé. Na druhou stranu chápu, že právě tohle může být pro spoustu lidí lákavé.

Tim

Kniha mi od samého počátku, přesněji od kapitoly o outsourcování úklidu, připomínala Tima Ferrise, známého blogera, investora a autora úspěšých knih a podcastů. Tento vliv byl z knihy cítit po celou dobu a na konci se k němu autor psám přiznává a na Ferrise se několikrát odkazuje. Pokud se chcete zefektivňováním procesů ve svém životě zabývat seriózněji, doporučuji začít právě u Ferrisova Čtyřhodinového pracovního týdne, ideálně v tandemu s The Subtle Art of Giving a Fuck od Marka Mansona, která se zase hlouběji věnuje životním prioritám.

Ano, nebo ne?

Ze selfhelp knihy si opravdu nepotřebuji odnést informaci, že autor přestal počítat sexuální partnerky při počtu 60. Naštěstí se to dovíte hned v první kapitole a máte tak možnost klihu hned zkraje odložit. Popravdě, pokud by mě autor předtím neoslovil, asi bych knihu nikdy nepřečetl, protože je to přesně ten typ, který by mě v knihkupectví spolehlivě odradil. Snaží se upoutat za každou cenu a to mě od ní automaticky odrazuje.

Na druhou stranu pokud u nějaké knihy platí, že se nemá soudit podle obálky, je to právě tento případ. Až na její formu (a pár výše zmíněných obsahových připomínek) s většinou myšlenek souhlasím.

Navíc si myslím, že může splnit svůj účel – donutit se zamyslet nad životem a třeba jeho některé části změnit. Obzvlášť, pokud je vám 16 a je to vaše první self help kniha. A nebo pokud máte rádi Mládí v hajzlu.

Při čtení postupně zjišťujete, že zde již tolikrát zmiňovaný styl je pouze autorova póza a způsob, jak se odlišit, což sám v podstatě v závěru přiznává. Nakonec tedy zjistíte, že ani s tou jeho povrchností to není tak špatné, jak jste si celou dobu mysleli.

P.S. U podcastu jsme začali a také u něj skončíme. Ke knize se totiž váže stejnojmenný podcast, který v ní obsažené triky rozšiřuje. 

Proč si číst o utrpení?

Únava materiálu – Marek Šindelka

Tentokrát začnu jinde – u cestování. Často jsem během cestování i po něm přemýšlel, co vlastně na cestách hledám. Přes klasické odpovědi, jako místa, lidi, kultury jsem se ví a víc propracovával do samotné podstaty a když mám na tuhle otázku odpovědět dnes, odpovídám automaticky – hledám lidské utrpení. Jakkoliv zní takhle odpověď divně a děsivě, stojím si za ní. Právě pozorování lidské bídy, utrpení a úděsných osudů mi nejvíc ovlivnilo pohled na svět. A podobný efekt může mít i knížka. Jako třeba tato.

Vskutku neveselé čtení

Příběh knihy je velice jednoduchý, až banální. Nechci ho zde však prozrazovat, takže dnes to bude hodně krátké. Prozradím jen, že mě u knihy dost překvapil konec. Celou dobu kniha spěla k vyvrcholení, které však nenastalo. Zvláštní zážitek.

Únava materiálu není snadné číst. Ani ne tak proto, že by se jednalo o špatně napsanou knihu (to by nedostala Magnessi Literu). Komplikované z ní dělá právě její téma. Jedná se o pohled na, dnes tolik aktuální, uprchlickou krizi. Očima migrantů. Během čtení se mi stávalo, že jsem knihu jen tak odložil a přemýšlel o ní. Místy v ní není úplně snadné v knize pokračovat, jelikož některé pasáže jsou psány vskutku naturalisticky.

Uprchlík zde není vykreslován jako nepřítel, nebo kus masa, ale především jako člověk. Jímž bezpochyby je. Každý z nich. To bychom měli mít na paměti.

Jak rychle spěje svět k zániku?

Revoluce naopak – David Graeber
Sbírka esejů o současném světě, od zde již zmiňovaného Davida Graebera. Autor zde zastává názor, že současná realita, jak jí známe, nevyhnutelně spěje ke svému konci. Celý systém, jakožto i finanční instituce se hroutí a na jeho místo postupně nahrazuje realita nová – ale jaká vlastně?

Přiznání
Napsat pár řádků k této knize je pro mě opravdu těžké. Nejedná se o lehké čtivo, které byste si dali k odpolední kávě, nebo po náročém dni před spaním. Naopak se jedná o úvahy veskrze náročné, týkající se celé společnosti a systému. Vyjádřím se výjimečně pouze pomocí citací, které mě v knize zaujaly.
Několik myšlenek
„Mocní dohadující se na mezinárodních konferencích patrně mnohem lépe nežli mi věděli, že celý tenhle systém – postavený na staromódním spojenectví vojenských sil a finanční moci, typickém pro kapitalistická impéria posledních let – je záplatovaný a slátaný hodně chatrnou nití.“
„Státy jsou ve své nejhlubší formě jen forma násilí.“
„Mezinárodní měnový fond představoval v tomto boji vždy úhlavního nepřítele. Je to nejmocnější, nejarogantnější a nejkrutější nástroj neoliberální politiky uplatňovaná v posledních pětadvaceti letech na nejchudší státy jižní polokoule, které devastuje zejména prostřednictvím manipulací se státním dluhem.

Strukturálně-regulační programy kdovíproč nikdy cílové zemi nepomohou postavit se ekonomicky na vlastní nohy, takže tato se dál utápí v krizi, což obratem vyžádá zase další strukturálně-regulační programy.“
„…ve světě mezinárodní politiky se ekonomické zákony zavádějí jen proto, aby se uplatňovaly pro chudé.“
„Chcete-li pochopit, proč se něco stalo, zajímejte se, kdo na tom vydělal.“
„Mezi nejpodivnější rysy kapitalismu patří, že si neuvědomujeme, že coby ideologie v nás soustavně vzbuzuje doje, že výroba zboží je hlavním smyslem a náplní lidské existence a že společné vytváření lidských bytostí je až na druhém místě.“
¨… umění se stalo spíše hracím polem pro experimentování s tím, co vlastně je hodnota…“
Co si z knihy odnáším
Prezentované ideje určitě nepatří mezi mainstreamové. Přijde mi moc zajímavé podobné názory číst a přemýšlet nad nimi. Je to vždy obohacující. Přestože řada názorů může působit velice provokativně, stále se jedná o názory člověka, který pracuje s fakty a se zdroji, takže určitě nejde o nějakého pisálka, jehož najdete na konspiračních webech. Pokud se zajímáte o dění v dnešním složitém (a dle Baumana tekutém) světě, jedná se bezesporu o cenný příspěvek do debaty.

Dlužím, dlužíš, dlužíme. Aneb proč se zajímám o historii

Dluh, prvních 5000 let – David Graeber

Velkolepé dílo od Davida Graebera, jehož považuji za jednoho z nejzajímavějších účastníků současné debaty o světě. Začněme tedy rovnou u něj. Svým povoláním vysokoškolského pedagoga by se mohlo zdát, že půjde o nudného týpka v tvídovém saku. Nemůžeme však být dále od pravdy. Připomíná spíše Roberta Langdona z románů Dana Browna. Už jen proto, že jej kvůli vyhraněným názorům, které se nebojí prezentovat, z několika vysokých škol vyrazili. Do profesora antropologie byste asi také neřekli, že se stane jednou s vůdčích postav Hnutí Occupy, které mělo, zejména za oceánem, ohromný ohlas a značný společenský dopad (více se tomuto tématu věnuji v článku o další Graeberově knize Revoluce naopak a také o Chomského knize Hnutí Occupy).

Dějiny dluhu

Nyní vám je už, alespoň doufám, jasné, že nepůjde o klasickou a nudnou „učebnici dějepisu“. Osobně mám tyto knihy, shrnující vybrané pasáže historického vývoje v dané oblasti, moc rád. Člověku do dodává jistý nadhled. Upřímně řečeno, studium historie se stalo mým dalším koníčkem, které se prolíná a postupně nahrazuje cestování. Myslím si, že se obě činnosti moc hezky doplňují a pomáhají člověku vidět svět v souvislostech. Což je pro orientaci v dnešním globálním a provázaném světě stále důležitější.

Principy a historické souvislosti

Kniha je rozdělena na 2 základní části. V první se seznamujeme s principy, které se táhnou napříč lidskými dějinami, napříkald pojednání o morálních základech ekonomických vztahů, jaký s vnámíním dluhu souvisí sex a smrt, otroctví apod.

Autor kupříkladu velice přesvědčivě argumentuje, že v mnoha ekonomických příručkách zmiňovaný model počátku směnného obchodu po kterém následoval vynález peněz je vlastně nesmysl. Jak to před tisíci lety bylo doopravdy se už nejšpíš nedovíme nikdy, avšak argumenty popisující, že po dlouhý čas peníze nebyly potřeba proto, že se jednotliví účastníci směnného obchodu znali a místo peněz si zkrátka věřili a své transakce si psali takříkajíc “na futro”, dávají smysl. Vznik peněz je datován až na dobu, kdy se ve starověku rozhořely první větší konflikty a začalo se válčit. Peníze tedy vznikly na základě vojenství a násilí.

Podobných příkladů je kniha plná. Zdařile tak vyvrací tradiční pohled na peníze a na ekonomickou teorii, jako takovou.

Ve části druhé se autor věnuje popisem jednotlivých dějinných uskupení a kultur napříč dějinami. Západní civilizace (ke které se vyjadřuje velice kriticky), blízký východ, Indie, Čína a další. V knize najdeme kapitoly od starověku, přes střeodvěk, až po současnost. Velký důraz j kladen také na vznik kolonií, i kapitalismu, jako takovému. Zmiňovány jsou tedy také Adam Smith, i jeho ideový oponent Karel Marx a mnoho dalších. Autor se zde také často věnuje tomu, jaký vliv na jednotlivé kultury mělo a má náboženství.

Důvěryhodnost

Knize dává na důvěryhodnosti také velice obsáhlý systém doplňujících poznámek, doplňujících myšlenek a vysvětlení, čítající více než 65 stran, a také bohatý seznam doplňující literatury, který obsahuje 30 stran dalších odkazů. Po shlédnutí této části čtenáři rychle dojde, že i když je kniha napsaná provokativně a napadá mnohá zaběhnutá klišé, v žádném případě nejde o bezduché plácání, ale o komplexní argumentaci podpořenou velmi obsáhlým výzkumem.

Co si z knihy odnáším:

  • Dějiny lidstva jsou jako bludný kruh: dluh -> peníze -> násilí -> války -> dluh.
  • Jsme otroky naší touhy. Je jedno, jestli jako chudý farmář na Bali prohrajeme doslova svůj život na kohoutích zápasech, jako pověrčivý Číňan ztratíme jmění v kasínu v Macau, spolupracujeme s STB, nebo si zkrátka jen vezmeme hypotéku takovou, že nás její splátky ruinují a musíme dělat i to, co nám není milé (například práci, vyžadující jistou míru morální flexibility). Žijeme ve strachu. Otroctví zkrátka vždy bylo a vždy bude. Je však zajímavé, že často se do upíšeme dobrovolně.
  • Jednou z mnoha příčin druhé světové války byl i fakt, že mocnosti, které stály na vítěžné straně vyměřily poraženému Německu ohromné reparace, které měly nedozírné následky nejen ekonomické, ale také společenské. Němci se zatvrdili, sjednotili a výsledek již všichni známe. Zajímavé je, že podobná situace se projevuje na mnoha místech i dnes a postihuje zejména nejchudší země, kterýchžto diktátoři si po osvobození od koloniálních velmocí napůjčovali na mezinárodních trzích spoustu peněz, které však nevěnovali do rozvoje země, ale do zlepšování situace své. A státní dluhy tak často platí již tak chudí lidé. Mezitím čas plyne a nepětí stoupá. I toto je mimochodem jeden ze zásadních činitelů způsobujících migraci, především v Africe.
  • Kniha moc hezky navazuja na zde již dříve zmiňované Homo Sapiens a Svět, který skončil včera a v mnoha ohledech je doplňuje a rozšiřuje.
  • Během čtení se v mysli mnohokrát vytanula myšlenka: „Kdo nadává na dnešní svět, nemá dost informací o minulosti.“ Jinak si nedokážu vysvětlit neustálé stěžování na dnešní svět a takřka blahořečením dob minulých. Do jisté míry se zcela jistě jedná o lidskou přirozenost, avšak o to důležitější je těmto „vzdorům temné strany lidství“ vzdorovat a bránit se jím. Třeba již v počátku zmiňovaným studiem historie.

Knihu rozhodně považuji za jednu z nejdůležitějších, které jsem kdy četl.

 

(Ne)deník jednoho sociologa

Tohle není deník – Zygmunt Bauman

Již několikátá baumanova kniha, která se mi dostává v krátké době do ruky. A opět moc zajímavá a psaná autorovým osobitým stylem. Provokativně, bez chuti se čtenáři zavděčit, bez příkras.

Jedná se o krátké, pouze několikastránkové úvahy na různá témata aktuálního světa, psaná na přelomu roku 2011/12. Jak je jeho zvykem, autor zde opět komentuje společnost, demokracii, ekonomiku. Vzhledem k povaze knihy se na tento styl těžko píše ucelený komentář. Omezím se protentokrát pouze na kratičké úryvky a myšlenky, které mne zaujaly.

Střípky z knihy

„Kdekoli jsou utáboření cikáni a dojde tam k nějakému zločinu, loupeži atd., jsou to právě oni pokaždé označeni za viníky, což je děsivé; je-li na ně bez výjimky nahlíženo jako na pobudy, jak se mohou stát slušnými lidmi?“ – Tato slova nepocházejí od Baumana, nýbrž od královny Viktorie, která si je poznamenala do svého deníku v roce 1836. Je až zarážející, jak je jejich význam platný i v kontextu dnešní doby.

„… na krátkodobou prosperitu si půjčit můžete, ale na dlouhodobou geopolitickou moc nikoli.“

„Státní instituce jsou dnes zatíženy úkolem vymýšlet a poskytovat lokální řešení globálně vytvářených problémů…“

„Obviňování imigrantů – cizinců, nově příchozích … představuje lákavý alternativní zdroj legitimity vlády – a tak si rychle získá oblibu…“ Psáno v roce 2011!

„Pro země, které si prošly komunistickou diktaturou, představovala demokracie v západním stylu příslib prosperity, růstu a míru. Ani v jednom případě nepřinesla ani zdaleka co, co se od ní očekávalo.“ Krutá realita a důvod zklamání a frustrace mnoha lidí.

„Právě v takovém světě, v němž jedinou jistotou je jistota nejistoty, můžeme usilovat o pochopení sebe samých i sebe navzájem, o komunikaci, a tedy i o společný život, jeden s druhým i jeden pro druhého.“

„Nejděsivější a nejkrvavější zvěrstva v dějinách byla spáchána ve jménu těch nejvznešenějších, nejušlechtilejších, a proto nejchvályhodnějšch a nejlákavějších cílů.“

Co si z knihy odnáším

Na Baumanovi je krásný jeho nadhled, pokora a lidskost. Přestože jeho knihy nepatří k nejjednodušším, jeho myšlenky jsou opravdu silné a pronikavé. Baumana tedy považuji za jednoho ze svých objevů roku 2017.

Podobnost s příběhem čistě náhodná

Kosmonaut z Čech – Jaroslav Kalfař
Na knihu jsem narazil tak, že jsem jejího autora slyšel mluvit v několika podcastech. U Lucie Výborné ještě někde, jen si již nemůžu vzpomenout kde. Není to ani důležité, protože jedno jsem však věděl jistě – jakmile budu přemýšlet, jaké knihy si s sebou vzít zpět do Dubaje, tato mezi nimi nebude chybět.
Kniha mě zaujala jednak kvůli životnímu příběhu autora. Ten se v patnácti rozhodl zkusit štěstí v USA, kde absolvoval střední a poté i vysokou školu a pokoušel se jako neznámý autor uživit v jednou z nejdražších měst planety – ve “Velkém jablku”, neboli New Yorku. To samozřejmě nebylo jednoduché, takže dělal, co se dalo, až se dal dohromady s jistou agentkou, která mu pomohla již napsanou knižní prvotinu vydat a zpropagovat a díky všeobecně pozitivním recenzím se stal takřka přes noc slavným.
Není také bez zajímavosti, že autor knihu napsal anglicky, za což sklidil značný úspěch a až po několika měsících byla kniha přeložena a vydána i u nás.

O čem to tedy je?
Kromě toho mě také zaujal samotný námět knihy – alternativní realita současné České republiky očima jejího prvního kosmonauta směřujícího k neznámé hvězdné mlhovině. Recept ve sci-fi klasický a možná i trochu vyčpelý (i když se nepovažuji za žádného znalce). Avšak čtenář brzy zjišťuje, že samotná cesta, ačkoliv se tak na první pohled může zdát, není hlavním motivem knihy. Tím je přemítání o životě, jeho smyslu a hodnotách, okořeněné vzpomínáním svou manželku, po které hlavní hrdina zuřivě touží, a také na dětství v přelomové porevoluční době, ve které se jako malý kluk musel vypořádávat s otcovou minulostí agenta STB se všemi jejími důsledky v “divokých devadesátých”.
Knihu jsem začal číst hned v letadle, jakmile jsem dohnal značný spánkový deficit, který jsem si po téměř dvou týdnech doma nashromáždil (přeci jen, narozdíl od Dubaje, tam bylo mnoho zajímavějších činností, než právě spánek). Od té doby jsem knihu přečetl natřikrát. První část ihned v letadle a zbylé 2 části v průběhu dvou následujících večerů. I to asi svědčí o tom, že mě kniha zaujala.
Slovo závěrem
Bezesporu se jedná o velice zajíavou knihu, ideální na pláž, nebo na chalupu. Avšak přirovnání některých recenzantů, že se jedná o novodobého Kunderu, či Hrabala, bych bral poněkud s rezervou. Osobně se mi kniha líbila hlavně pro vtipnou podobnost, že stejně, jako hlavní hrdina trávím čas na místě, které jsem si nijak zvlášť neoblíbil a kde má kromě práce také spoustu času na přemýšlení o životě a vzpomínání, a také proto, že se její části odehrávají na mnou známých a oblíbených místech (Karlovy Vary, Plzeň, Praha).
Každopádně jsem zvědavý na autorův další počin. Určitě si jej nenechám ujít.

Nesuď, co nemůžeš pochopit

Bílé břízy na podzim – Arnošt Lustig
První Lustigova kniha, kterou jsem přečetl (není to moc dobrá vizitka, ale zapracuji na tom). Jednoho dne se mi ocitla v batohu a vzhledem k tomu, že se jedná o kratičké dílo, a také proto, že z jistých důvodů má tento autor v mé mysli čestné místo, rozhodl jsem se jeho tvorbu začít zkoumat právě v ten den, cestou do kanceláře.
Nesuď, co nemůžeš pochopit
Příběh pojednává o situaci v 50. Letech, konkrétně ve skupině dle tehdejšího režimu nežádoucích, tzv. Pétépáků (pomocné techniché prapory), ve které byly shromažďovány živly nejrůznějších nepřátel společnosti. Od dřívějšách šlechticů, či majitelů půdy, přes duchovní a intelektuály, až po kriminálníky různých druhů. Moc hezky je tato problematika rozebrána ve švandrlíkově díle Černí baroni, které bylo i velice úspěšně filmově zpracováno.
Příběh je ve velice jednoduchý a přímý. Při výkopových pracech vojáci narazí na kolemjdoucí dívku, kterou shodou okolností přesvědčí k tomu, aby k nim začala pradivelně docházet na ubikaci a zde jí takřka všichni obyvatelé této pochybné party sexuálně zneužívají. Nejmladší z místních vojáků/trestanců se do dívky zamiluje a chce jí ze všech sil ochránit před ostatními, i před sebou samým. Toto drama málem skončí nejednou tragédií…
Co si z knihy odnáším
Ve své podstatě se jedná o psychologické drama, ve kterém se dějí pro dnešního čtenáře naprosto nepochopitelné věci. Na první pohled je snadné všechny postavy z příběhu odsoudit. Avšak vzhledem k tomu, že patrně nikdo z nás tu a není atmosféru nezažil, neměli bychom k soudu přistupovat tak snadno. Naopak, měli bychom knihu tuto a jí podobné brát jako cenné svědectví doby a ze všech sil se snažit, aby se už nikdy nevrátila.

Jak poznat, že žijeme v tyranii

Tyranie – Timothy Snyder

Často si to o knihách nemyslím, ale tuhle by si měl (i přes její poněkud depresivní a děsivý název) přečíst opravdu každý člověk. Nebo alespoň každý uvědomělý občan dnešní společnosti. Rozsahem jde o kratičké dílo psané historikem zaměřujícím se na dějiny 20. století a jinak také vysokoškolským profesorem z Yaleovy univerzity. Avšak jeho síla tkví v tom, že myšlenky se dotýkají samých kořenů společnosti a lidství, jako takového, takže jsou nanejvýš aktuální.

Kniha samotná je velice jednoduše dělena. Kromě úvodu a epilogu obsahuje pouze 20 krátkých kapitol, které obsahují poučení, jež si z dějin 20. století můžeme vzít do budoucna obohacené o historické události a souvislosti.

Jako případové studie ze současného dění jsou zde zastoupeny komentáře popisující trumpovskou ameriku, putinovské rusko a z událostí historických jsou nejčastěji zmiňovány 30. léta a nástup fašismu napříč Evropou, sovětská okupace východní Evropy a hojně je zde také citován odkaz Václava Havla.

Fakticky proti knize nemám vůbec nic a se všemi dvaceti body naprosto souhlasím. Co mi však trochu vadí je přílišná zaměřenost na reálie USA a kritiku Trumpa. Myslím, že bez těchto častých narážek by mohla být kniha vřeleji přijímaná u širšího publika a mohla by tak být více užitečná pro celkovou kultivaci společenské debaty. Takto je předem odsouzena k nepochopení u drtivé většiny Trumpových podporovatelů (jež zdaleka nejsou pouze v USA, ale všude na světě).

Mnoho myšlenek člověka, pokud jen trochu přemýšlí o životě, napadne samovolně (Varuj se státu jedné strany, Věř v pravdu, Měj odvahu), jiné jsou však více či méně překvapivé (Přispívej na dobrou věc, Dívej se cizím lidem do očí…, Miluj svou vlast). Co na této knize však oceňuji nejvíce, je právě její komplexnost a hloubka. Mnohokrát jsem sám sebe přistihl u “aha momentu”, kdy jsem si říkal, že o této věci jsem častokrát promýšlel, nikdy jsem jí však tak jasně nezformuloval.

Střípky z knihy

“… pokud se zdá, že je naše politické uspořádání ohroženo, zamysli se nad dějinami.”

“Předem projevovaná poslušnost je zdrojem politické tragédie.” Nedá se v této souvislosti nevzpomenout si na situaci v hnutí ANO, kdy jdou veškeré debaty uvnitř stranou a vše se podřizuje vůli vůdce.

“Je ale zásadním omylem si myslet, že vládcové, kteří se dostali k moci prostřednictvím institucé, nemohou tyto instituce změnit nebo zničit, zvlášť pokud předem ohlašovali, že přesně to hodlají podniknout.” Také jste si po přečtení těchto řádek vzpomněli na Babiše a jeho vizi, že “poslanecká sněmovna by měla mít jen 101 členů a senát by se měl zrušit úplně”?

“Odtrhni se od internetu. Čti knihy.” 🙂

“Zveřejňováním lží ubližujeme druhým lidem, s nimiž se přímo nestýkáme.”

“Vládnoucí moc chce, aby tvoje tělo ochablo v křesle a tvoje emoce se rozptýlily po displeji.”

“Totalitarismus … jedince zbavil svobody, ale také celou společnost odpoutal od normální politiky a nalákal ji na konspirační teorie.” … Řekl tu někdo chemtrails? 😛

“Pokud není nikdo ochoten zemřít za svobodu, potom všichni zemřeme v tyranii.”

“Historie nás uvádí do společnosti lidí, kteří vykonali a vytrpěli  víc než my.”

“Pokud mladí lidé nezaujmou k dějinám aktivní postoj, politikové … způsobí zkázu historického rozsahu.”

Slovo závěrem

Knihu přečtete za 2 hodinky. Rozhodně se jedná o lepší a asi tak milionkrát lepší volbu, než shlédnutí jednoho filmu, dílu ordinace (prý to ještě stále vysílají), nebo dvou vydání televizních novin. O životě se toho dovíte mnohem víc.

Muž, který psal dějiny

O málokom bylo v minulém století napsáno tolik, jako právě o Churchillovi. Všichni máme tuto postavu automaticky spojenou s druhou světovou válkou, buřinkou a doutníky. Ale uvědomujeme si dnes, že se jednalo o zásadní postavu v celosvětovém měřítku? A víme proč? Tušíme jaký byl Churchill člověk? Pokud v těchto otázkách tápete stejně, jako já, doporučuji tuhle knihu. Obshahuje na ně odpovědi. Stejně tak jako na mnohé další.

Na úvod se sluší napsat, že se nejedná o životopisné dílo klasického střihu. Autorův názor na tuto historickou postavu je od začátku velice zřejmý a Johnson patří k Churchillovo velkým obdivovatelům, což se nebojí dávat najevo. Tento fakt působí až trochu šroubovaně, nicméně dáme li to do kontextu s Churchillovým významem, dává tato obhajoba smysl.

Kniha nás provází celým Churchillovo životem od raného dětství až do jeho smrti. Co je sympatické, že se autor nevyhýbá se ani jeho prohrám, kixům, temným stránkám duše a podobně. Všechny tyto aspekty jsou bez obalu zmíněny (třeba že Churchill měl velice rád sám sebe a toužil po věhlasu, místy až vehementně) a podrobeny zkoumání z mnoha různých stran.

Churchill měl také spoustu podivných zvyků. Počínaje velice kousavým smyslem pro humor, whisky se sodou k snídani a zálibami v častých koupelích (u nichž často diktoval svým sekretářkám své knihy, dopisy, nebo projevy.

Co jsem nevěděl a z knihy si odnáším (spoiler alert)

  • Churchill byl v politice prakticky celý produktivní život, (zpočátku se živil jako novinář a úspěšný zahraniční zpravodaj),
  • zastával posty velitele námořnictva, ministra kolonií, financí, vnitra, války, několikrát ministerským předsedou,
  • během politické kariéry začal u Konzervativců, poté přešel k Liberálům a později opět ke Konzervativcům,
  • celý jeho život provázela spousta proher (prohrané bitvy, špatná vojenská rozhodnutí, prohrané volby), ze kterých se vždy až zázračně vzpamatoval,
  • zasloužil se o myšlenku sociální státu, zasazoval se o zákony podporující dělníky,
  • byl jedním z lidí utvářející Blízký východ (tento termín vymyslel),
  • miloval nová slova a spoustu vymyslel i spoustu dalších, například summit,
  • během 1. sv války hrál rozhodující roli ve vývoji tanku, který měl velký vliv na průbeh konce války (samotné slovo tank sloužilo jako krycí název, který stroji nakonec zůstal),
  • aktivně se podílel ve válečných konfliktech, stříleli na něj na 4 kontinentech,
  • vyprodukoval ohromující množství textů, projevů a knih, za něž dostal Nobelovu cenu za literaturu,
  • i přes svou neuvěřitelnou řivotosprávu se dožil úctyhodných 90 let.

Čemu vděčil Churchill za svůj úspěch?

Tohle je pokaždé hlavní myšlenka všech životopisů. Vnímám to tak, že zastával silné hodnoty, ze kterých nechtěl za žádnou cenu ustoupit a zároveň projevoval dostatečnou vytrvalost, odhodlání, lidskost a soucit. To v kombinaci s jeho řečnickými schopnostmi bylo hlavním receptem na úspěch.

Má smysl Churchilla studovat ještě dnes? Samozřejmě! Snad žádná jiná postava se nepodílela na utváření našeho současného světa víc, než právě Churchill!

wsc_hero_02-1