Láska, sex a trocha filozofie k tomu

Směšné lásky – Milan Kundera

Kniha o slastech a strastech milostného života za dob socialismu, psaná s typickým Kunderovým nadhledem a vtipem. Svádění, často okořeněné alkoholem a nezvyklými situacemi a zápletkami. Ze života různých sociálních vrstev a popisující milostné úspěchy i prohry. Tato kniha o nás, Češích a našem milostném životě říká víc, než jsme si ochotni připustit. Dalším důležitým motivem několika povídek je i nevěra. K tomuto tématu se autor opakovaně vrací a nejpodrobněji jej rozebírá až na samotnou podstatu v asi nejznámější knize Nesnesitelná lehkost bytí.

Dlouho jsem přemýšlel o formě, kterou pro tuto povídkovou knihu zvolit. Ve které se ve stručnosti pokusím čtenáře k četbě povzbudit. Stojí to za to.

Nikdo se nebude smát

Intelektuální prostředí vysokoškolského pedagoga přednášejícího o dějinách umění připomíná další autorovo dílo – Žert. Příběh o tom, jak se může neuvážlivost, tentokrát místo vtipu ve formě lži, člověku zle vymstít.

Zlaté jablko věčné touhy

Překrásná metafora o podstatě lidství. Konkrétně o tom, že se každý žene za svým snem. Někdo za penězi, jiný za počtem procestovaných zemí, další za poznáním. A pro někoho je hnacím motorem života počet sexuálních partnerek…

Falešný autostop

Jak se může nevinná zábava velice rychle zvrhnout ve zcela nečekaný a nešťastný závěr? Například když se hra na role sloužící k ukrácení času v autě promění v erotické drama končící znásilněním.

Symposion

Vztahy mezi lékaří bývají často složité, o čemž svědčí velké množství seriálové tvorby právě z nemocničního prostředí. Pokud do vztahu, ve kterém ona chce jeho, ale on chce všechny ostatní (“je jako sprt: bere všechno”), kromě ní, přidáme větší, než malé množství alkoholu, následky jsou nedozírné. V tomto případě nevydařený striptýz, který skoro končí otravou plynem, ale “naštěstí” pouze kocovinou. Tělesnou i morální. Ale na ten sex taky dojde.

Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým

Náhodné setkání po letech s bývalým objektem své touhy člověka rozhodí. Obzvlášť pokud je mezo oběma účastníky rozdíl jedné generace a dřívější smyslnost a touha je postupně střídána znechucením ze současné reality. Zvítězí jedno, nebo druhé? Toť otázka.

Doktor Havel po dvaceti letech

Svět má někdy pořádný smysl pro humor. Třeba když si po letech nezávazných vztahů a záletnictví vezmete za ženu o řadu let mladší žárlivou ženu. O zábavu bude postaráno. Třeba během ozdravném pobytu v lázních.

Eduard a Bůh

Do vztahu muže a ženy občas zasáhne vztah jiný, nelidský. V tomto příadě je to vztah státu, církve a jedince. Nehodí se přece, aby se učitel, a tedy služebník socialismu, navazoval vztah s věřící dívkou (ke které ho však více, než Bůh táhla fyzická láska), natožpak aby chodil na mše do kostela. Takový člověk se musí okamžitě převychovat. Jen to nemusí dopadnout přesně podle plánu.

Tato kniha o nás, Češích a našem milostném životě říká víc, než jsme si ochotni připustit.

P.S. Škoda, že jsem si knihu nepřečetl v pubertě. Mohl jsem si ušetřit spoustu nedorozumění 🙂

Jsme opuštění!? A proč tomu tak je?

Opuštěná společnost – Erik Tabery

Moc důležitá kniha nabízející odpovědi na mnoho otázek, které nás, Čechy, provázejí desítky let. Pojem národ se se vyprázdnil a společnost se drobí a rozděluje na malé skupinky, které považují zastánce jiných myšlenek a ideí takřka za nepřátele. Měštští voliči mluví často o lidech z regionů nehezky, stejně tak opačně není bilance lichotivější. Příkopy se prohlubují. Používají se zkratkovité nálepky jako kavárenský povaleč, sluníčkář, vítač, havloid a vlastizrádce. Dokonce i z tak vznešených slov, jakými bezesporu jsou pravda a láska, se staly nadávky a “pravdoláskař” má dnes podtext velice urážlivý. Právě proto je potřeba tato témata vynášet na povrch a diskutovat o nich. A tomuto účelu kniha slouží skvěle.

Silné argumenty

Erik Tabery, šéfredaktor časopisu RESPEKT jednoznačně patří ke zkušeným novinářům, které se vyplatí sledovat. Jeho politické příspěvky, ve kterých zasvědceně komentuje aktuální dění, přispívají k rozvíření společenské debaty na mnohá témata. Je tedy zárukou, že text knihy bude napsán čtivě. Autor se v knize také ukazuje jako velký znalec poměrů nejen současných, ale také minulých. Právě tyto postřehy, které často odkazují na T. G. Masaryka, K. H. Borovského a řadu dalších významných našich dějin, zasazují dnešní svět do historického kontextu a pomáhají  nám pochopit mnohé z toho, co nám dosud unikalo.

Struktura knihy

Autor se v jednotlivých kapitolách zabývá různými tématy, jako například společenské vnímání pravdy, vlivu konspiračních teorií, populismu, hledání nepřítele, od starověku omílaný střet generací, nebo naše pozice v Evropě napříč dějinami. Nechybí ani odpovědi na otázky, jako třeba proč naši spolenost tak dráždí odkaz Václava Havela, nebo Ferdinanda Peroutky (o kterém se dokonce vedou soudné spory). A je ten článek opravdu vlevo dole?

Jak už její název napovídá, knihu uzavírají komentáře o dnes tak významných politicích, jakými jsou Andrej Babiš a Miloš Zeman a jejich vlivu na aktuální náladu ve společnosti. V kontextu předchozích kapitol tak čtenáři dojde řada spojitostí a dočká se mnohých “aha” momentů.

Myšlenky, které mne zaujaly

Citace Erazima Koháka, komentujícímu události roku 1948:

“Nestál tu `národ proti buržoazii`, ani `národ proti komunistům`, stály tu proti sobě svě právoplatné části rozpolceného národa, které ztratily schopnost vzájemného porozumění.”

“Ruské tanky, které vtrhly do země na formální pozvání tehdejších stalinistů 21. srpna 1968, pomohly opět instalovat ten nejrozkladnější z možných režimů – vládu kolaborantů …”

Jeden ze zásadních příčin frustrace ve společnosti. Moc hezky o tom píše Zygmunt Bauman a také třeba Tomáš Klvaňa.

“V posledních letech v západním světě, a u nás v míře o něco menší také, vedl trend k posilování pozice lidí, kteří se zjednodušeně řečeno nesli na globalizační vlně. Důvodů bylo hned několik, mizely hranice, dramaticky vzrostl počet lidí s vysokoškolským vzděláním, přibývalo bohatých firem a organizací, které hledaly schopné lidi. Tato část společnosti se ani tolik neobává migrace, protože v jistém slova smyslu jsou její součástí. Jsou to totiž světoobčané.”

“Zatímco intelingentní člověk o svých názorech pochybuje, uvědomuje si omezení vlastní znalosti, hlupáci zaměňují názor za skutečnost.”

“České krajiny poslaly už do parlamentu za sebe zástupce, kteří by v jakékoli obci volebního okresu nebyli zvoleni ani za náhradníky do obecního zastupitelstva.”

Opravdu se nejedná o aktuální komentář, odkazující na “zabrušování a vybrušování”, nebo na novou maskáčovou módu v parlamentu, ale o citát Karla Horkého z roku 1910!

“Aplikovat jakákoli běžná měřítka na Rusko prostě nelze. Je to země, která nikdy ve své historii prakticky nezažila období demokracie.”

“… všeobecné vzdělání národu [je] jediný a pravý prostředek, kterýmžto se jistě dojde ke svobodě trvanlivé a k právu…” K. H. Borovský, 1849

“Populismus se dá také porazit jedině srozumitelnou alternativou, která stojí na hodnotách.”

Závěr

Zejména za poslední rok se zajímám o podobné knihy, které uvádějí určitá témata do souvislostí (Dluh, Svět který skončil včera, Homo Sapiens, Ekonomie dobra a zla … ). Čtenář má tak možnost dané téma uchopit komplexněji a ne jen vytržené z kontextu (samozřejmě záleží zcela na autorových kvalitách). Tato kniha má potenciál stát se pomyslným mostem v dnešní, tolik rozdělené společnosti. Nejedná se o úplně snadné, ani úplně lichotivé čtení, o to je však zásadnější. Škoda jen, že ti, kteří by si jí měli přečíst nejvíce, tak se k ní pravděpodobně kvůli již zmíněným společenským příkopům nedostanou…

Mistrovské dílo nejen o lásce

Nesnesitelná lehnost bytí – Milan Kundera

Tentokrát se vůbec nebudu zabývat samotným příběhem. Ten buď znáte a nebo si jej přečtěte sami, kniha za to rozhodně stojí. Zaměřím se zde pouze na pocity a dojmy, které u mě čtení provázely. Takže to tentokrát bude celkem osobní.

Jedná se jistě o jednu z nejdůležitějších knih v mém životě. Zatím jsem jí četl dvakrát a už teď vím, že se k ní ještě (mnohokrát) vrátím. Poprvé to bylo na první delší cestě mimo vlast, během první stáže na univerzitě v norském Oslu. Moc rád na ten čas vzpomínám. Na bydlení s Ruskou, Polkou a Švédem, na cesty na kole přes celé město, kolem úžasné budovy opery, na výlety s ostatními stážisty a také právě na večery s Kunderou. Už tehdy ve mě tato kniha zanechala dojem. Avšak co na ní oceňuji nejvíc, je její hloubka a mnohovrstevnatost. Člověk jí může číst znovu a znovu a přitom jakoby četl pokaždé jiné dílo…

Napoprvé mě na knize nejvíce zaujalo Tomášovo vnímání žen, které jsem tehdy nedokázal pochopit. Při čtení o barvitě líčených historických souvislostech (vpád vojsk Varšavské smlouvy v `68 a události let následujících) mi běhal mráz po zádech, ale hlubší zamyšlení a narážky na filozofy a odkazy na jejich díla mě nudily. Teď v Dubaji to bylo úplně naopak. Na knize mě naopak nejvíc bavily právě tato zamyšlení. O lásce, jejím hledání, nacházení a ztrácení.

Také povídání o daleké Kambodže mi nepřišlo už tak abstraktní, jako tomu bylo napoprvé, kdy jsem sotva věděl, kde přivbližně se Kambodža nachází. Nyní mám na tu zem mnoho silných vzpomínek (článek o cestě ZDE). Také jsem od té doby mnohem zkušenější i co se týče mezilidských vztahů obecně (posledních pár let bylo v tomhle ohledu hodně hektických), jakožto i vztahů s děvčaty. Právě proto jsem řadu popisovaných událostí a situací vnímal úplně jinak.

Další zásadní myšlekou knihy je, že naše životy žijeme jen jednou a nemáme možnost se vrátit ke svému dřívějšímu rozhodnutí. Na první pohled banalita. Žádné rozhodnutá zkrátka nejde “odrozhdnout”. Ale na pohled druhý, hlubší, je toto uvědomění zcela zásadní pro udržení duševního klidu. Pokud si člověk uvědomí, že nemá smysl zabývat se myšlenkami typu “co by bylo kdybych se tehdy zachoval jinak” (a které již stály duševní zdraví mnoha lidí), hned se žije snadněji.

Myslím sí, že kniha je primárně o hledání, nacházení a ztrácení sebe sama.

Pár střípků z knihy

“… takto vypadá chvíle, kdy se rodí láska: žena neodolá hlasu, který vyvolává ven její polekanou duši; muž neodolá ženě, jejíž duše se stala vnímavá pro jeho hlas.”

“… je člověk nevinný proto, že neví? je hlupák na trůně zproštěn jakékoli odpovědnosti jen proto, že je hlupák?”

“… lidé jsou příliš šťastni, když vidí druhého v mravním ponížení, než aby si takové potěšení nechali kazit jeho vysvětlováním.”

“Pokud je vůbec možné lidi dělit do nějakých kategorií, pak tedy podle těchto hlubokých tužeb, které je orientují k té či oné celoživotní činnosti.”

“Je správné pozvednout hlas, když člověka umlčují? Ano. … Je lépe křičet a urychlovat tak svůj konec? Anebo mlčet a vykoupit si pomalejší umírání?”

“Historie Čechů i Evropy jsou dvě skici, které nakreslila osudná nezkušenost lidstva.”

“Ale umírali i ti, které nikdo přímo nepronásledoval. Beznaděj, který se zmocnila země, pronikala přes dušik tělům a drtila je.”

“Láska je touha po ztracené půli nás samých.”

“Tam, kde mluví srdce, je neslušné, aby rozum něco namítal.”

“Jsou situace, kdy jsou lidé odsouzeni hrát divadlo.”

“Dříve než budeme zapomenuti, budeme proměněni v kýč. Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomenutím.”

“Skutečná mravní zkouška lidstva, ta nejzákladnější, záleží v jeho vztahu k těm, kteří jsou mu dáni napospas: ke zvířatům.”

O umění užívat si život, ať je jakkoliv trpký

Tachles, Lustig – Karel Hvížďala

Jeho knihy nejsou legrační, ani moc pozitivní. Často je tomu právě naopak. Ale pokaždé jsou chytlavé a silné. Tato kniha je přepisem dlouhého a košatého rozhovoru, který vedl Arnošt Lustig s Karlem Hvížďalou. 

Témata rozhovoru se týkají všech slastí a strastí Lustigova života. Neustále se ve vážných vzpomínkých vrací k vypravování o životě v koncentračních táborech, na kterých do podrobností líčí nejen tehdejší utrpení, ale i způsob, jakým lidé v táborech přemýšleli (minulý rok jsem navštívil Osvětim a byl to zcela jistě jeden z nejsilnějších životních zážitků vůbec). Tyto náročnější pasáže jsou střídány s mnoha historkami ze života v emigraci, zamyšleními o spokojenosti v životě, ženách, dobrém jídle filozofii starých mistrů a o hledání štěstí skrz psaní. Tyto pasáže se mi obzvlášť líbily, hodně mi připomínaly jinou poetickou knihu o psaní – Zen a umění psát od Raye Broadbaryho (autora mnoha děl, mimo jiné 451° Farnheita).

Jedná se o moc milou knihu, ze které přímo sálá Lustigův nadhled, pokora a láska k životu a ke které se bude čtenář rád vracet. Ať už jí bude znovu a znovu otevírat a číst si některou z mnoha myšlenek fyzicky, nebo pouze v mysli. Lustig je zkrákta odobnost, která zůstane inspirací. Knize také přidává na její jedinečnosti fakt, že je vytištěná na žlutém papíře a budí tak v knihovně a záplavě bílých stránek, dojem zlata. A nebo Slunce.

Co si z knihy odnáším

Je až s podivem, kolik elánu a pozitivity lze najít v jediném člověku, který navíc v životě zažil tolik utrpení.

P.S. Slovo Tachles v názvu knihy znamená “k věci” a má symboliku v tom, že Lustigovou oblíbenou činností při vypravování bylo nahodile přeskakovat s tématu na téma. Tímto jemným pošťouchnutím tak autor Lustiga během rozhovoru často vrací k meritu probíraného tématu.

Úvod k dějinám filozofie

Úvod k dějinám filozofie – Georg W. F. Hegel

Přemýšleli jste někdy o filozifii? A o její historii? Pokud ano, tahle knížečka by vám neměla uniknout.

Jedná se o soupis několika Hegelových vysokoškolských přednášek. Mezi jeho hlavní přínosy filozofii patří právě zapojení filozofie do historického kontextu. Autor uvídí, že každá doba čerpá z poznatků všech předchozích generací (více či méně spolehlivě dochovaných) a že žádná teorie nevzniká nahodile. Zkrátka že jde pokaždé o kombinaci předešlých zkušeností. Přestože se na první pohled zdá toto tvrzení logické a triviální, v kontextu dějin jde o velice důležité uvědomění.

Na tomto vydání je zajímavé i to, že je z roku 1952 a tudíž je obohacené o patřičný politický kontext. V mnoha ohledech z Hegelova učení čerpali Marx s Engelsem. Místa, ve kterých se tito myslitelé rozcházeli jsou zde opatřeny komentáří o tom, jak se Hegel pletl a naopak Marx s Engelsem jsou jediní nositelé pravdy. Podobné kostrbaté komentáře ve mě vždy vzbudí zvědavost a rád si je přečtu. Už jen pro ilustraci tehdejší politické “korektnosti”.

Nic, než národ
Zajímavý je také koncept národa – dle Hegela velice důležitým prvkem tehdejší společnosti. Toto je velice zajímavé tvrzení v konvextu jednak s autorovým učením a také v kontextu dnešní doby, ve které začíná být termín “národ” už značně vyčpělý a překonaný. Osobně se přikláním k tomu, že dříve tolik důležitou hodnotu spojování lidí pomocí ideí a hodnot dnes již plně nahradil internet a k ideím národních států se upínají frustrovaní lidé, kteří jsou ztraceni v dnešní společnosti (tomuto tématu se velice důkladně věnuje například Zygmund Bauman zejména ve své stěžejní knize |Tekutá modernita).

Zajímavé citace
“Odvaha k pravdě, víra v moc ducha, toť první podmínka filozofie.”
“Naše filozofie prichází na svět ve své podstatě jen v souvislosti s filozifií, která tu byla před ní, a nutně z ní vzniká.”
“Studium dějin filozofie nás uvádí do poznání filozofie samé.” alternativně “… studium dějin filozofie je studium filozofie samé, jak ani nelze jinak.” alternativně “… nynější filozofie je výsledkem práce všech staletí.” alternativně “… filozofie určité doby jakožto resultát doby předchozí obsahuje její vzdělanost.” alternativně “…každá filozofie je výrazem určitého vývojového stupně, patří své době a je zajata omezeností této doby.”
“Cílem filozofie je pravda.”
“Člověk nemá být otrokem; žádnému národu, žádné vládě nepřísluší věst válku za účelem zotročování.”

Hořkosladký bonbón o životě

Příliš hlučná samota – Bohumil Hrabal

Výjimečně zde zmíním přímo zápletku, takže pokud jste knihu nečetli a chcete, tento článek přeskočte.

Poslední Hrabalova kniha, kterou jsem zatím v Dubaji přečetl. A také mě ze všech nejmilejší. Ani nevím proč, asi to bude kombinací několika faktorů. Jednak jsem toto dílo nevíděl filmově zpracované (existuje, tuším, česko německo francouzský TV film, na Youtube je k dohledání, ale dabing působil tak divně, že jsem neměl odvahu si jej pouštět). Hlavně je mi ale blízká postava hlavnáho hrdiny, kterým je starý lisovač papíru Hanťa.

V knize se opět ukazuje Hrabalův nezaměnitelný styl míchání mnoha příběhových linií a přecházení z jedné vrstvy do druhé. Postupně se tak dovídáme o hrdinově minulém životě, jeho lásce Mančince, o cikánce, se kterou nějakou dobu žil pod jednou střechou… Tyto příběhy jsou prokládány všedními událostmi z hrdinova života. Vysvětlena je jeho neustálá žízeň po pivu, kterou zahání tíživou samotu a i jeho věčný strach ze spaní v posteli s nebesy, i další jeho životní zvyky. Na knize se mi nejvíce líbí právě její hloubka. Hrabal si zde ústy hrdiny pohrává s myšlenkami mnoha myslitelů napříč dějinami. Camus, Kant, Nietzsche, Hegel a další filozofičtí velikáni se zde prolínají s útržky z Bible a dalšími antickými myšlenkami. Zmíněni a do kontextu uvedeni jsou také neliterární umělci, jako Rembrant a Jackson Pollock a mnoho dalších. Tyto velké myšlenky a díla v knize rezonují se smrdutým a zatuchlém sklepením plným krysích kolonií, zakrvavenými papíry z jatek doprovázených mračny much a hrdinových nenaplněnými životními tužbami. Právě tato atmosféra dodává knize na její síle. Jestli bych měl určit jediné slovo popisující příběh, byl by to právě kontrast.

Příběh končí ve chvíli, kdy hrdina ztratí smysl svého života. Ve městě se otevírá nová, moderní lisovna papíru, která je mnohem výkonnější, čistší, sterilní. Už není potřeba jeho služeb, jeho uměleckých děl ve formě slisovaných balíků papíru, ve kterých se pokaždí nacházela kniha, či jiné dílo dávného mistra a tak dává výpověď. Jeho život je však natolik spjatý se sklepením a jeho lisem, že se rozhodne jej ukončit právě zde a nechá se slisovat s největšími filozofy svých časů.

Když zmizí emoce a s ním i naše lidství

Cizinec – Albert Camus

Výjimečně zde zmíním přímo zápletku, takže pokud jste knihu nečetli a chcete, tento článek přeskočte.

Příběh se odehrává severoafrickém Alžírsku, kde byl (a neustále je) v důsledku historických souvislostí značný francouzský vliv. Celá kniha je rozdělená na dvě, na první pohled nesouvisející části.

Během té první zažívá hlavní hrdina, profesí nezajímavý úředník, zdánlivě nesouvisející kapitoly ze života. Pohřeb matky, nelezení nové přítelkyně, rozhovory se sousedem a návštěva kamaráda na chatě u pláže. Již však během této první části si všímáme jedné nesrovnalosti. Přestože je celý děj líčen očima hlavního hrdiny, všechny okolnosti, ať už dobré, nebo špatné, na něj nemají žádný vliv. Čtenář má trochu pocit, že se dívá na svět očima extrémního stoika, kterého nic nerozhází. Matku pohřbí bez slzy v oku, své nové partnerce na dotaz, jestli jí miluje, odvětí, že lásku považuje za zbytečnost a že jí nemiluje. Čtenář má tak během první části pocit neustálého lehkého zmatení.

Zlom však nastane na konci první části, kdy hrdina tak trochu omylem zastřelí člověka, araba, kterého potká na pláži a který měl již dříve na něj i na hrdinova souseda, spadeno.

Děj druhé části se odehrává během soudního procesu s hrdinou, teď již obviněnému z vraždy. Ani toto prostředí však na něj nemá vliv. Vězení, soud, přelíčení, vše přijímá z naprostým klidem a vědomím, že jej musí všech obvinění zprostit, protože jednal v sebeobraně. Velice zajímavý moment však nastává, když během líčení prokurátor začne zmiňovat hrdinův předchozí život a začne poukazovat na to, že mu jsou cizí emoce, jakožto i očekávané vzorce chování (truchlení pro zemřelou matku apod.). V této chvíli se tak čtenáři celý příběh doslova spojí a začnou dávat smysl i do té doby zdánlivě nesouvisející střípky z předchozího života.

V dramatickém závěru dá soud zcela za pravdu výřečnému prokurátorovi, který brilantně argumentuje a pomocí výše zmíněných detailů poukazuje na hrdiovu celospolečenskou nebezpečnost. Příběh tak končí rozsudkem smrti. Kniha tak končí hádkou s knězem, od kterého nechce hrdina přijmout rozhřešení. I to mu v danou chvíli připadá nadbytečné.

Co si z knihy odnáším
Přestože by se takovýto život mohl zdát v mnohém pohodlný, byl by také zbaven načí podstaty, našeho lidství. I když se jedná o útlou knihu, svým obsahem je jedinečná. Autor se v ní mezi řádky zaobírá myšlenkou existencialismu a smyslu života. Mám podobné, vícevrstevnaté knihy moc rád.
Líbí se mi také samotný název – Cizinec. Ten poukazuje na to, že hrdina žije ve světě, kterému nerozumí a ve kterém ani svět nerozumí jemu. Je v něm zkrátka cizincem. Myslím, že s podobným pocitem se, byť ne takto extrémně, potýká i řada lidí v dnešním světě.

Sen každého muže, a nebo ne?

Postřižiny – Bohumil Hrabal

Co napsat k tomuto dílu, jež patří ke klenotům jak československé literatury a které se dočkalo nesmrtelnosti i na plátně stříbrné…? Postřižiny jsou nesmazatelně zapsány do dějin a není snad čtenář, který by tento přáběh neznal. Nebudu se tedy věnovat samotnému příběhu, ale jen hrabalovské poetice. Tohoto autora jsem měl v hledáčku již od střední školy, avšak přestože jsem četl docela dost, pokaždé bylo na čtení “něco důležitějšího”. Pobytem v Dubaji tak částečně splácím dluh, který mám sám u sebe a tyto krásné knihy doháním. Knihu tvoří střípky ze života v maloměstském pivovaru líčené očima paní správcové. A jak víme z filmu, ta je svéhlavá, ztřeštěná a krásná. Jak již název napovídá, zkrátka sen každého muže. Nebo můj tedy určitě. Právě tento fakt, spolu s věčně hlučným strýcem Pepinem, který přijede na návštěvu a v podstatě se do pivovaru na trvalo nastěhuje, tvoří zápletku většiny drobných historek, na které je Hrabal pravý mistr. Jestli na nějakou knihu neaplikovat metody rychlého čtení, je to právě tato. Doporučuji číst pomalu a pouze při zvláštních příležitostech, třeba při klidném nedělním odpoledni v pohodlném křesle s dobrou kávou.

Oscarová předloha

Ostře sledované vlaky – Bohumil Hrabal

Příběh o tom, že i za války člověk zůstává pouze člověkem a kdomě velkých a hrdinských činů řeší také přízemnější stránku své existence, jakou je pro mladého muže ztráta panictví.

V knize, podle které byl natočený úspěšný film, který odenila i filmová kritika udělením Oscara, se prolínají dvě linie. V první řadě se jedná o popis poklidné služby na malém nádraží kdesi uprostřed protektorátního Československa, který je prokládán drobnými historkami ze života místních zaměstnanců. O panu přednostovi, který touží po povýšení na drážního inspektora, o panu výpravčím Hubičkovi, který je znám pro svou donjuanovskou povahu a také o mladém nádražním pomocníkovi Hrmovi, který se ze všech sil snaží přijít o panictví. Tyto lidské osudy jsou vrženy do víru historických událostí, kterými jsou časté průjezdy vojenských transportů. Pan výpravčí se rozhodne jeden z nich vyhodit do vzduchu a do svého plánu zasvětí i mladého pomocníka.

Příběh končí za dramatických okolností vyhozením do vzduchu ostře sledovaného vlaku s municí pomocí shozené časované bomby z návěstidla. Avšak pozitivní tento konec není, protože přestože hrdina, jenž v ten samý den konečně překonává všechny útrapy dospívajícího muže, tento nepochybně záslužný čin úspěšně vykoná, vzápětí ihned umírá následkem postřelením ostrahou vlaku a následným pádem z návěstidla.

Kniha je psána typickým Hrabalovým stylem (který buď máte rádi a nebo jej nemůžete vystát) a opět jde o krásný kus československé literatury.

Další šumavské pohlazení

Lístky ze šumavské epopeje – Karel Klostermann

Další krásná kniha z pera tohoto milovníka života prostého lidu šumavského. Jedná se opět o sbírku povídek, jež zachycují slasti a (především) strasti těchto obyvatel drsného pohraničního kraje. Nepřízeň počasí, těžká práce, zapomenutost a odlehlost kraje a nepřátelství k Němcům. To jsou jen některé z obrysů, jenž lemují tyto povídky.

V knize se seznámíme s příběhy samotného autora, jako například když se jako student na Vánoce se vracející ze školy domů ocitne v noci uprostřed sněhové vánice a tak tak přežije, a nebo příběhy, jenž autor znal z doslechu. Častým motivem je zde vojna, špatná finanční situace, morálka, ješitnost a smrt. Zkrátka všechny nezbytné součásti lidského života.

Ještě bych vypíchl jedno téma, velice zajímavé mi přijdou povídky, ve kterých se vyskytují světáci. Lidé, kteří odešli za prací do světa, nejčastěji do Německa a po čase se do rodného kraje vracejí, cizinou zcela poznamenaní. Pro místní se chovají jako naparující se pávi. Pokaždé si vzpomenu na svou situaci a doufám, že podobně nafoukaně nebudu připadat svým blízkým jí, až se za vrátím z Dubaje. Doufám, že ne.

Co si z knihy odnáším

Popravdě – nic nového. Že jsou lidé stejní, nepoučitelní, povrchní a často hloupí a marniví, to je fakt známý, jako lidstvo samo. Avšak tato kniha všehny tyto nehynoucí pravdy připomene s autorovým osobitým stylem a s typickou lehkostí. Přesně si pamatuji, kdy mě Klostermann poprvé zaujal. V létě 2015, když jsem se ze zeveru Taiwanu, konkrétně z města Taipei, sunul pomalu na kole přes kopce. 35 stupňů ve stínu, 100% vlhkost vzduchu a takřka neustálý déšť. Propocený a promoklý jsem právě poslouchal autorovu nejznámější knihu Ze světa lesních samot a poprvé tak slyšel vyprávění o drsné a promrzné Šumavě. Nevím, jestli to byl právě kontrast situace, avšak od té doby se ke Klostermannovi neustále rád vracím, přestože ústřední motiv – realistický popis života na Šumavě je prakticky pořád stejný. I tak mě tyto knihy obohacují. Třeba trochou pokory, kterou mám pokaždé po dočtění.