16 – střípky z JKUAT

Tenhle článek vzniká několik týdnů. Často zažíváme zajímavé události, které ale nevydají na celý článek. I tak by je byla škoda nezmínit.

EDIT: Dopsáno pár minut po návratu zpět do ČR.

Denní režim

Vstávám kolem sedmé hodiny. Někdy dříve, jindy maličko později. K snídani si rád dávám ovoce z předchozího dne (banány, meloun apod.), popřípadě chleba, třeba s burákovým máslem. Vyrážím kolem osmé, ale ne vždy přímo do kanceláře. Často potřebuji ještě předtím něco zařídit. Zajít do kanceláře ALISO (oddělení, které se o nás stará), pro zásoby, nebo třeba do prádelny. Pereme si ručně, což sice není problém u ponožek, ale u kalhot už jo. Ať se snažím sebevíc, tak z oblečení nedokážu dostat všudypřítomný prach. Takže kalhoty a kraťasy nechávám vyprat v prádelně.

Mezi osmou a devátou tedy přicházím do kanceláře, kde se věnuji spoustě věcem. Pomáhám ve výuce, konzultuji se studenty, nebo si dělám svou práci. Občas nějakou maličkost do firmy, jindy řeším maily. Také jsem se zde začal učit psát všemi deseti přes aplikaci Psaní hravě. Zatím píšu dost pomalu, ale už dokážu psát poslepu (kromě horní řádky s diakritikou, na tom právě pracuji).

Na oběd chodíme nejčastěji do Studentského centra, které mám hned vedle kanceláře. Je to tam trochu smutné, téměř všechny lavice a sedačky jsou nějakým způsobem rozbité. Škoda.

K obědu mám pokaždé rýži se zeleninou a jako omáčku střídám fazolovou, mingi (hráškovou) a ndeng (podobná, jako mingi).Občas přihodím avokádo a téměř nikdy nesmí chybět čerstvý džus. Nejraději mám mangový, občas beru také mango řízlé červenou řepou. Zajímavá kombinace.

Odpoledne pokračuji v práci, v 5 musím opustit kancelář. Ostatní odcházejí a musí se zamkonut. Z kanceláře vyrážím buď do Jujy na nákup a nebo přímo domů.

Poměrně často chodíme s ostatními běhat, cvičit, případně společně vaříme. Asi nejčastější večeře se skládá ze slaných placek [čapati] a guacamole. Chutná to skvěle.

Večer buď ještě něco píši, nebo si povídáme s ostatními. Občas rozhovor proložíme pivem, které je tu ale dost drahé, takže raději pijeme například whisky s colou.

Spát chodím kolem 11, výjimečně později.

IMG_7627.JPG
Náš domeček / Our house
IMG_7628.JPG
Typický oběd / Typical lunch

Učení

Je to legrace, vážně tu učím na univezitě 🙂 Ne tedy nijak často, ale párkrát jsem přednášel. Pro studenty, doktorandy i vyučující. Také když jsem v kanceláři, tak za mnou chodí studenti a jsou velmi zvídaví. Musím říct, že je to velmi zajímavá zkušenost a přijde mi, že jsou mezi našimi a tamními studenty ohromné rozdíly.

U nás jsou studenti kreativnější, u nich zase větší dříči. My přemýšlíme, jak všechno maximálně zjednodušit a zefektivnit, což plyne z toho, že jsme přirozeně líní, oni si výsledky „vysedí“. Viděl jsem spoustukrát studentské práce na nejrůznější témata a takhle to na mě působí…

Všechno se to odráží i v jejich přístupu ohledně BIM, které je učím. Moc neví, o co jde, ale jsou ohromně motivovaní a chtějí se učit. Působilo to na mě dojmem, že tamní studenti chtějí celému světu dokázat, že i lidi z Keni můžou být velmi úspěšní. A také fakt, že za vzdělání musí platit, takže si ho mnohem víc váží.

GOPR3649.JPG
Zdravím z přednášky / Greetings from the lecture

Nairobi – kongresové centrum KICC

Většinu návštěv  Nairobi není třeba úplně zmiňovat. Jedná se o ošklivé, špinavé a znečištěné město. Nejsmutnější jsem z totálně špinavého vzduchu, kvůli extrémnímu množství aut a busů. O nějakých filtrech v  motorech si můžete nechat jen zdát. Pokaždé mě z tam bolí hlava. Už několikrát mě díky tomu napadlo, že zdánlivě zbytečná a obtěžující nařízení, které v Evropě máme nejsou zase tak zbytečná. Třeba ty, které omezují vjezd do  center měst vozidlům nesplňujícím požadované limity znečištění…

Kongresové centrum (Kenyatta International Convention Centre) bylo postaveno na konci 60. let norskám architektem jménem Karl Henrik Nøstvik jako symbol nezávislé Keni. Na úplné špičce věže se nachází heliport a pokud tam právě nikdo nepřistává, používá se plošina jako vyhlídková terasa.

Více o historii: https://en.wikipedia.org/wiki/Kenyatta_International_Convention_Centre

DCIM101GOPRO
V busu / In da bus
DCIM101GOPRO
Vstup do KICC/ Entrance to the KICC

DCIM101GOPRO

 

DCIM101GOPRO

DCIM101GOPRO
Nairobi z výšky / Nairobi from the top

Kočka

Už několik dní kolem obcházela březí kočka. Nikdo jsme se s ní extra nebavili, až na Rakušanku, která má kočky moc ráda. Takže po několika dnech hlazení se jí kočka odvděčila tím, že jí v noci vklouzla oknem skrz mříž do pokoje a ve skříni vrhla 3 koťata. Černé, šedé a zrzavé. Kromě neuvěřitelného smradu neutrpěl pokoj žádnou újmu, takže nakonec se ostatní rozhodli, že si kočku i s koťaty necháme v domě. Já sice trochu brblal, ale přeci jen jsem po pár dnech odjížděl, tak jsem do toho nechtěl / neměl co kecat.

IMG_7678.JPG
Naše kočka / Our cat
IMG_7681.JPG
The adorable cat. And Nick

15 – víkend plný pytláků, motorek a sopky

I další víkend po návštěvě Masai Mary je dost nabitý. Historky z boje s pašeráky, 250 km na motorce a návštěva vulkánu. To vše vás čeká na následujících řádcích…

Pátek – historky o boji s pytláky

V pátek končím v práci dřív a po obědě vyrážím do Nairobi. Již dřív jsem se přes skupinu na Facebooku seznámil s Češkou, paní Janou, která se svým manželem už několik let žije v Nairobi a s rámci organizace EAGLE network se aktivně podílí na boji s pytláky, pašeráky trofejí apod. Tohle téma mě moc zajímá, takže velice rád přijímám nabídku k setkání. Celý zážitek ještě umocňuje fakt, že se můžeme jít podívat do sídla OSN, kde pracuje její manžel. V celém sídle OSN i v jejím okolí je bohužel zakázáno fotit, takže to tentokrát bude pouze na vaší představivosti.

Celé sídlo vypadá jako velmi střežený rozlehlý univerzitní kampus. Na vrátnici čeká ochranka, zbraně i bezpečnostní rámy. Když to všechno překonáváme, ocitáme se na chodníku, po obou stranách lemovaném vlajkami všech členských států OSN. Okamžitě si uvědomuji ohromný význam, který organizace má na chod dějin. Samozřejmě to zahrnuje i spoustu problémů a přešlapů, jako například okamžité nezakročení při vypuknutí konfliktu ve Rwandě mezi Huty a Tutsiji. Ale aby také ne, koneckonců, je to pořád organizace vedená lidmi a ti chyby dělají a vždy dělat budou. A navíc, po bitvě je každý generál…

První zastávku máme v lobby, kde právě probíhá neformální Korejská slavnost. Kostýmy, tradiční jídlo i pití, tance… Zajímavý zážitek.

Poté se vydáváme na procházku po „kampusu“ a již dostáváme k účelu našeho setkání. Dovídám se více o organizaci, jak dokáže efektivně fungovat, v několika zemích Afriky, jak funguje boj s pytláky a pašeráky, kam se nejčastěji pašuje (Čína, Vietnam, Japonsko, USA, Evropa), jaká jsou rizika práce v pohodné organizaci a proč by to takto nikdy nemohlo fungovat v Evropě. Také jsme řešili lov divokých zvířat pro trofeje, tzv. Trophy hunting, i lovení uměle chovaných zvířat v rezervacích, tzv. Canned hunting. Musím se přiznat, že jsem o rozměrech lovení neměl ani tušení. Tak nějak jsem si naivně myslel, že takovéhle zvyky jsou už dávno překonané a jediní lidé, kteří momentálně zvířata loví jsou pytláci a tradiční kultury, které tak činí z náboženských účelů (jako například Masajové zmínění v minulém článku). Ani náhodou!

Osobně mám jednu velikou životní zálibu. Moc rád se bavím s lidmi, kteří milují to, co dělají. Absolutně nezáleží na tématu, každopádně pokaždé jde o velmi inspirativní rozhovor. A tento nebyl výjimkou. Děkuji!

Sobota – výlet za čajem

Už několik týdnů plánuji výlet. Směrem k hoře Mt. Kenya, do továrny zpracovávající čaj. Dal mi na ní tip známý Petr, který se specializuje na výběrové čaje a zde mají prý skvělé kousky. Návštěva továrny mně láká, ale chci to navíc spojit s výletem na motorce. Plán se zamlouvá dalším několika lidem, takže nakonec plánujeme vzít motorky 2 a jet ve čtyřech.

První úkol, sehnání motorek, není ani zdaleka tak snadný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nakonec nám místní kamarádka Ymmar dává kontakt na jednoho ze svých 256 bratranců (nekecám, vážně jich má tolik 😀 ), který se živí jako bodaboda (mototaxikář). S tím se domlouváme na jeho motorce a pomáhá nám domluvit další (opět další člen jejich rozvětvené rodiny 🙂 ). Ale nebyla by to Afrika, pokud by šlo vše podle plánu.

Ráno se tedy scházíme a motorka přijíždí pouze jedna. Druhá se totiž rozbila během noční šichty. Sakra, co teď? Přece to nevzdáme ještě před začátkem. Jdeme tedy společně na místo, kde čeká asi 20 bodů a zkoušíme nějakého ukecat, aby nám půjčil druhou motorku. Už to nejsou příbuzní, takže jednání je o mnoho složitější. Ještě k tomu, že v Africe mají zvyk mluvit svahilsky jeden přes druhého, různě se překřikovat a radit jeden druhému. Nakonec asi po hodně dlouhé chvíli vyjednávání sháníme i druhou motorku a konečně, jen s celkově skoro 2 hodinovým zpožděním, vyrážíme.

IMG_20160917_104900.jpg
Jedeme! / We are going!
IMG_7633.JPG
Cíl naší cesty / The tea factory near the Mt. Kenya, goal of our moto-trip

 

IMG_7637.JPG
Naloženo / Loaded

Řídit v Africe je zážitek. Keňa je navíc známá tím, že se tam dá získat řidičák na motorku, auto i náklaďák za 48 hodin. Tak si asi dokážete představit, jak jsou někteří řidiči zkušení. Do toho si připočtěte velmi hustý provoz, technický stav aut takový, že někdy přes valící se dým nevidíte na metr před sebe a fakt, že jezdí vlevo. Asi už ani nemusím doplňovat, že pravidla silničního provozu jsou zde velmi orientační a často musíte spoléhat spíš na intuici a rychlé reflexy. A teď si představte ujet 250 km na rozklepané motorce, která každou chvíli hrozí, že se rozpadne.

Abych to shrnul, bylo to dokonalé!

Na druhou stranu musím dodat, že když jsme motorky vrátili, byl jsem pěkně rozklepaný a byl jsem moc rád, že jsme to všichni ve zdraví přežili.

Neděle – výšlap Mt. Longonot

V neděli vyrážíme s celou partou na Mt. Longonot. Vyhaslou sopku, která se tyčí nad okolní savanou a převyšuje jí o několik set metrů. Celá výprava slibuje parádní výšlap.

Jedeme se stejnou agenturou, jako do Masai Mary. Nabírají nás opět před kampusem a ani tentokrát není vše OK. Minule jsme na ně čekali přes hodinu my a dnes opět popletli čas a přijeli tentokrát o hodinu dříve. Takže jsme v čekání vyrovnaní.

Samotný výšlap přesně naplňuje naše očekávání. Strmý, náročný a krásný. Celý den na nás praží slunce, které tu má opravdu sílu. Náročnost kromě něj a sklonu kopce narůstá také s tím, že povrch je písečný a tak každý krok klouže a hrozí pádem. Celý okruh měl asi jen 12km, avšak na konci jsme toho měli všichni dost a jsme rádi, že jsme zpět. Každopádně hrdinou dne se stává Nick, který celý pochod absolvoval v žabkách!

IMG_7657.JPG
Pohled do vulkánu / View into the volcnao
IMG_7664.JPG
Nezapomenutelný výhled / Unforgettable view
14424865_1092609217491556_2010803201043994231_o.jpg
Vrcholové selfie / Selfie on the top Picture by Chris

Jo… I tenhle víkend stál za to!

Zamyšlení na závěr (dnes trochu ufňukané)

Od pátečního setkání doteď hodně přemýšlím o lovení. Samozřejmě to vnímám v kontextu nedávné návštěvy parku Masai Mara, kde jsme měli možnost všechna zvířata vidět na vlastní oči. A řeknu vám, vidět ve volné přírodě slona, žirafu, nebo stádo zeber je zážitek natolik silný a zvířata jsou natolik majestátní, že si ani nedovedu představit člověka, který se na takovou nádheru kouká ne skrz objektiv foťáku, nebo skrz dalekohled, ale přes zaměřovač zbraně. A je schopný vstřelit.

Přečetl jsem na toto téma několik článků. Třeba od, u nás asi nejznámější propagátorky lovu, Michaely Fialkové s výmluvným názvem: Nejlepší způsob, jak ochránit divoká africká zvířata, je komerční lov. Uf, silné kafe. Po přečtení marně přemýšlím, jestli někdo mže být vážně takhle hloupý, nebo jde jen o rafinované PR společností majících z komerčního lovu profit. Ať tak, či onak, pokud někdo takovéhle věci dokáže vypustit, jakou asi dá práci posunout tyto myšlenky od zvířat k lidem? Už jsme to v historii zažili mnohokrát a pokaždé šlo o zabíjení druhých „v zájmu vyššího dobra“…

Další článek, kromě kritiky toho předchozího, usazuje lov do širšího kontextu Jak je to s trofejovým lovem a ochranou afrických zvířat doopravdy. Myslím, že realitě odpovídá mnohem více.

Co teď s tím?

Nevím

 

14 – Masai Mara aneb na návštěvu za zvířátky

Asi největší turistická atrakce, kterou na stáži zažívám. Safari, zvířata, hromada turistů. Přemýšlím, jestli mám jet. Odrazují mě jednak vysoké náklady, tak právě turisté. Národní park Masai Mara totiž patří k nejnavštěvovanějším místům v Keni. Každopádně vzhledem k tomu, že jedou všichni, nechávám se také přesvědčit a vyrážím.

Pátek

Sraz máme brzy ráno, čeká nás minimálně 6 hodin cesty, přičemž minimálně polovinu času si o asfaltu můžeme nechat jen zdát. No zase tak brzy nevyrážíme. Řidiči se ztratili už cestou k nám a tak mají více než hodinu zpoždění. Ještě s nimi dohadujeme nějaké podrobnosti ohledně cesty, takže nakonec vyrážíme později skoro o 2 hodiny. Ale po pár týdnech v Africe už se nad tím ani moc nepozastavujeme.

Celý víkend budeme trávit opět v Toyotách Hiace, kterých tady jezdí tisíce jako již několikrát zmíněné matatu. Jde o auto podobné VW Transporter, jen o něco menší. Safari verze jsou navíc čtyřkolky a musím říct, že v průběhu celého víkendu neustále přemýšlím o tom, jak jsou tahle auta neuvěřitelná. Spolu s Toyotou Land Cruiser to jsou nejběžnější auta na safari a co všechno dokáží vydržet je obdivuhodné. Jak již bylo zmíněno, asfalt po pár hodinách mizí a nahrazuje jej prašná cesta. Nutno říct, že podobné stezky budou po celý víkend náš denní chleba.

IMG_7507.JPG
Vyhlídka vedle silnice cestou do parku. / Viewpoint next to road to the park.
img_7509
Zdravíme z kempu! / Sending  greetings from the camp!

Kolem 16. hodiny, už značně unavení přijíždíme do kempu. Zde jsme příjemně překvapení místním prostředím, vypadá to tu výborně. Spíme ve stanech jako vystřižených z MASHe. Dokonce obsahují i sprchu a záchod, takový luxus jsme ani nečekali.

dsc_0343
Naše luxusní stany. / Our luxury tents.  Picture by facebook.cz/sandro.meunier

Ještě v pátek vyrážíme na Game Ride, jak tady říkají jízdám do parku. Daří se nám ukecat alespoň studentské ceny do 24 let pro všechny, takže nás vstup místo 70USD na den stojí „jen“ 45. Během dvou hodin potkáváme žirafy, zebry, pakoně, pštrosa a zdálky i pár lvů. Vypadá to, že se máme zítra na co těšit… 😉

IMG_7510.JPG
Konečně v parku. / Finally in the park.
img_8953
Pakůň. Seznamte se. / Wildebeest. 
img_8955
Typická krajina v parku. / Typical scenery in the park.
img_8962
Buvol africký schovávající se v křoví. / African buffalo is hiding in the bush.
img_8998
Nádherný západ slunce nad savanou / Beautiful sunset over the savana
IMG_9072.JPG
Na cestě zpět do kempu / On the way back to the camp

 

IMG_7545.JPG
Pro dnešek ahoj. / Bye for today.

Po návratu na nás čeká výborná večeře, předražené pivo příjemná atmosféra u ohně zpestřená rozhovorem s místním Masajem, který vypráví historky ze života Masajů.

Sobota

V sobotu vyrážíme brzy, abychom viděli co nejvíc. Máme štěstí a potkáváme ohromné množství zvířat. Asi je zbytečné cokoliv komentovat, užijte si fotky. Tentokrát ve formě slideshow. Některé jsou od dalšího trejníka, Sandra. Měl s sebou 300mm objektiv, který jsem mu upřímně záviděl 🙂

Návštěva Masajské vesnice

Po celodenním hopsání v autě už jsme celkem unavení a rádi se vydáváme na procházku do místní masajské vesnice. Úplně nemám podobné „divadlo pro turisty“ v oblibě, na druhou stranu masajská kultura mi přijde jako natolik zajímavá, že nechuť přecházím a jdu s ostatními. Cestou do vesnice nám náš průvodce ukazuje spoustu bylin a vysvětluje, na co se používají. Po příchodu k vesnici nás ostatní členové vítají svými tanci a zpěvem. Poté následuje povídání o masajském stylu života. Zaujala mě část o přechodovém rituálu, když kluk, aby se stal mužem, tak musí odejít na několik let do přírody a starat se sám o sebe… Poté následuje úspěšná ukázka rozdělání ohně pomocí dvou kusů dřeva (co by za tuhle schopnost dalo mé výletnické já před 15 lety!) a na závěr nás všechny berou do svých hliněných domů, kde žije celá rodina o cca 10 členech a ještě se do vedlejší místnosti vejde hromada telat. I přesto, že se naplnily očekávání turistické atrakce, návštěva vesnice stála za to.

img_7612
Náš průvodce se svou trofejí, čepicí ze hřívy lva, kterého v rámci rituálu zabil / Our guide with his trophy, cap from mane of the lion which one he killed during the ritual
dsc_0136
Masajská zábava – kdo vyskočí nejvýš / Masai fun – who jump highest
dsc_0235
Rozdělání ohně pomocí dřeva a slámy / Setting fire with wood and straw
dsc_0306
Dva noví Masajové / Two new Masai

Po celém dni si opět dáváme večeři pivko a mizíme ve svých stanech.

Neděle

Naposledy vyrážíme na krátkou vyjížďku do parku, kde jako první potkáváme smutný obrázek, čerstvě pošlou žirafu. Nejevila žádné známky útoku, takže pravděpodobně pošla během noci stářím. Smutný obrázek. Nicméně i válející se těla a kostry uhynulých / ulovených zvířat kterých se všude kolem válí stovky jsou přirozenou součástí návštěvy parku.

Také jsme svědky ještě jednoho zajímavého momentu – potkáváme geparda, který se připravuje zaútočit na stádo antilop stojících opodál. Několikrát se připravuje k útoku, ježí a plíživými kroky se vydává vpřed. Nicméně k samotnému útoku nakonec nedojde, protože je všude kolem asi 50 aut plných turistů, kteří nevydrží bez hnutí na jednom místě a neustále křižují prostor mezi gepardem a stádem. Kreténi.

IMG_9132.JPG
Smutná část divoké přírody / Sad part of the wildlife
IMG_7622.JPG
Cestou zpět potkáváme další krásnou žirafu / On the way back we meet another beautiful giraffe

Cestou zpět se kromě opět adrenalinové jízdy nic neděje.

Zamyšlení na závěr, tedy vlastně dvě

  • Safari

Celý víkend jsem přemýšlel o tom, jestli se mi myšlenka safari líbí, nebo ne. Jasně, vidět zvířata v jejich přirozeném prostředí je zážitek, na který se nezapomíná. Štvou mě ale turisté pokřikující z aut, přírodu nerespektující řidiči, kteří mnohdy jezdí pouhých několik metrů od zvířat a mnoho dalšího, třeba odpadky pod stromem, kde jsme obědvali. I na zvířatech je často vidět, že jsou na kolemjezdící auta zvyklá. Ale že jim to po chuti rozhodně není.

Na druhou stranu turisté sem vozí peníze, které se z části vracejí do ochrany místní přírody a zvířat.

Takže jak z toho ven? Zatím jsem dospěl k názoru, že safari je fajn, ale měli bychom se zde, jakožto návštěvníci, chovat mnohem ohleduplněji a pokorněji, než činíme dosud.

IMG_7525.JPG
Temná stránka safari / Dark side of the safari
  • Masajské divadlo 

Trochu na podobné téma je i druhé zamyšlení, vesnice. Za návštěvu turisté platí relativně dost peněz – 10EUR. Přemýšlel jsem o tom, jestli je to správné, nebo ne. Takto prodávat svou kulturu. A učit lidi, dosud zvyklé na žití v tradičních společnostech, naší kultuře. Honěním se za výsledky, penězi a mamonem. Jestli bychom tyto lidi raději neměli nechat být…? Přeci jen tím, že bohatne jedna vesnice, tak se vnáší značná nerovnováha do celého regionu a místní kultury…

Pořád jsem  na to nenalezl odpověď, avšak alespoň mě potěšilo, že o vybraných penězích nerozhoduje jednotlivec, ale „rada starších“ z celé vesnice. A většina se investuje do místní školy, kam chodí děti nejen z této, ale i ze spousty okolních vesnic. Alespoň něco.

Co si o tom myslíte vy?

Takže i když zdaleka všechno nebylo podle mých představ, jsem nakonec moc rád, že jsem jel. Zvířata za to rozhodně stála a ještě k tomu mám o čem přemýšlet 🙂

13 – vzhůru na Zanzibar!

Příjemný večer na Zanzibaru. Pláž, svěží větřík, prima místo a … Hromada turistů. Vítejte v ráji. 

EDIT: Dopsáno pár dnů po návratu zpět do Keni.

Další veselá cesta

Cesta z Lushota opet plna legrace. Abych byl v Dar es Salaamu, hlavnim meste Tanzanie, vcas, mam koupeny listek na autobus vyjizdejici v 8:00. Nicmene kdyz se ani v 8:30 autobus neobjevuje, oznamuji nam, ze se autobus cestou rozbil a ze mame pockat na dalsi, ktery jede v 9:00. OK, takze nakonec prijede v 9:30 a v 10 konecne vyrazime. Autobus je opet cinske provenience. Coz ma za nasledek to, ze se do nej absolutne nemuzu vejit s nohama a cesta se po chvili meni v utrpeni. To jeste umocnuje ridicuv vybrany vkus na filmy a celou cestu nam jsou promitany ’80 akcnaky. Komando, potom nejake 2 s van dammem a na zaver opet Arnie. Tentokrat v Predatorovi. Aby toho nebylo malo, tak nektere z filmu jsou „dabovany“ tak, ze pro kazdem dialogu se ztlumi zvuk a stale jeden clovek ve Svahilstine vysvetluje, co ktera postava rika. Opravdovy kinematograficky zazitek!

Po prijeti na autobusove nadrazi v DaS beru zbesileho motorkare a za 5$ (puvodne 25) me veze k trajektu. Vzhledem k tomu, ze lod ma za chvili vyplout, docela si to zene. Dopravni spicka honvubec nezajima. Je to vazne zazitek si to takhle drandit Afrikou. Pokazde, kdyz si v hlave reknete: „sakra, snad nejedeme do toho uzouckeho mista mezi 2 kamiony“, muzete si byt jisti, ze za vterinku tam uz jste.

Do pristaviste po asi 20 minutove jizde dorazime v 17:50 a dovidame se, ze trajekt odplul v 15:45. To je zase den. Nachazim tedy ubytovani, hotel od organizace YWCA (u nas mame znamejsi jeji druhou odnoz YMCA). Jinak je to Youth Women’s (Men’s) Christian Assosiation. Moc se mi tu nelibi, je tu vedro nehezke sprchy a ja bych se po nekolika dnech uz tak potreboval umyt. Tesil jsem se na vecer i koupacku v pacifiku a misto toho opet usinam spinavej a smradlavej. Kazdopadne uz je tma a hledat neco dalsiho jen tak nahodne v centru mesta se mi nechce. Takze zustavavam.

No jo, i takovehle strasti patri k low-cost cestovani.

 

Nové budovy v Dar es Salaamu. / New buildings in Dar es Salaam.

 

Nové budovy v Dar es Salaamu. / New buildings in Dar es Salaam.

Vitejte v raji

 

 

Jako vazne. Myslim, ze presne tohle misto je pro spoustu lidi ztelesnenim raje. Uzasne plaze, paradni resorty, koupani, snorchlovani, potapeni, rybareni, pamatky, jidlo. Vsechno tu najdete, pokud na to mate prachy.

Cely ostrov bych popsal jako hromadu luxusnich stredisek, mezi kterymi nenajdete skoro nic. Takze pokud vas bavi valeni se na plazi a potapeni, moc krasnejsich mist nenajdete. Taky pokud vas bavi koreni, trocha pohnute historie (Zanzibar v minulosti velmi prosperoval zejmena kvuli obchodu s otroky).

Dnes prosperuje na turismu. Pokud mate penize a tenhle styl vas bavi, jste tu spravne. Pokud radeji utracite peniz jinak, nez za luxusni rezorty a servilni lokaje, mate tu celkem problem.

Den prvni

Rano vstavam kolem sedme (spalo se prekvapive dobre) a vyrazim do pristavu. Na elektronicke jizdence bylo napsano, ze se mam dostavit alespon 2 hodiny pred vyplutim. Pekna blbost, zjistuji, ze jsem tu uplne zbytecne brzy. Cas tedy kratim poslouchanim knihy a prochazenim po okoli.

Trajekt take neni zadna hitparada. Uz tady se opet ukazuje, jak je Zanzibar turisticka atrakce, protoze za hodinu a pul dlouhou platbu musime platit 35$ (mistni plati tretinu). Po dopluti na nas opet ceka dav taxikaru, nahanecu a vsemoznych radcu. Vsechny odmitam s nahodne se vnoruji do nadhernych uzouckych ulicek mesta. Po chvili prochazeni mi nahodne zastavuje motorkar, jestli nechci nekam hodit. Nezni to jako spatny napad, takze se po chvili smlouvani dohadujeme na 10$ (zacinali jsme na 25), coz je na hodinu dlouhou jizdu pres ostrov ferova cena pro oba. Nicmene v pulce ostrova nam praska duse, takze dal se vydavam po svych. Po chvili jede kolem pickup se dvema sympatickymi devcaty na korbe. Nabiraji me, takze dalsich 10 minut travim v jejich spolecnosti. Neumi ani slovo anglicky, ale hrozne si chteji povidat. Take mi jedna z nich naznacuje, ze ji mam vyfotit

Chtěla vyfotit. / She wanted to take a picture.
Děti jdoucí ze školy. / Children going from school.
Místní matatu. / Local matatu.

Pickup me vyhazuje u krizovatky, od ktere jdu opet po svych. Po chvili potkavam vesnicku, ve ktere si davam studene pivo (je desne vedro) a beru dalsi motorku. Ta me konecne bere (po chvili bloudeni)  na spravne misto a ja se poprve v zivote ocitam v takovemto plazovem rezortu. Ten jsem nasel tak, ze na booking.com hledal nejlevnejsi moznost ubytovani na plazi.

Je to… Zajimavy zazitek. Nejedna se o zadny luxusni hotel, ba naopak. Misto je plne tvrde pracujicich lidi (hlavne z Rumunska), kteri se cely rok honi na to, aby to potom par dnu v roce delat nemuseli. Nemuzu si pomoct, ale tomuhle asi nikdy neporozumim…

Zbytek dne travim na plazi a konecne si dopravam sprchu.


Den druhy

Uz me nbavi tvrdnout na jesnom miste, takze rano se opet balim a vyrazim pesky po plazi na sever. Mirim na uplny konec ostrova, kde se nachazi mesto – muj dnesni cil. Nicmene opet se ukazuje, ze nejzjistovat si dopredu zadne informace ma za nasledek to, ze clovek je neustale prekvapeny. To se stava i dnes a tak po nekolika hodinach chuze zjistuji, ze plaz konci a dal se jit neda. Jdu tedy najit mistni silnici, jenze opet zrada – jedna se o totalne rozbitou prasnou cestu slouzici pouze k obsluze  nekolika rezortu a skupinek lidi. Tady si asi nic nestopnu. Take zjistuji, ze na plazi severneji je jedina moznost ubytovani za cca 200$ na noc. OK, sice to boli (ach to ego), ale vydavam se tedy zpet a po asi 9 hodinach ceste se dostavam na stejne misto, ze ktereho jsem vysel.

No jo, ale ten vyhled za to stejne stal! 😉

Dobré ráno / Good morning
Východ slunce / The sunrise
Vydávám se na cestu / Going for a walk
Místní pláž / Local beach
Pěkné místo na oběd / Nice place for a lunch
Místní hlavní silnice / Local main road

 

Tak jdu zpět / Going back

Problem je jen v tom, ze muj stan je jiz zabrany, takze me nechavaji spat na houpacim lehatku na plazi, coz je (az na otravne komary) naprosto uzasny zazitek. Plus jako bonus me zde takt nechavaji prespat zadarmo!

Cesta zpet

Po dvou dnech se mi uz do mesta na severu ani nechce a vydavam se na cestu zpet. Mistni clen personalu jede odvezt par lidi na letiste, tak se vezu s nimi. Hodlam vzit odpoledni trajekt, nicmene dostavam radu, ze je mnohem vyhodnejsi vzit trajekt nocni, kteremu se rika Night Horse. Funguje to tak, ze vyjede vecer, pres noc to zakotvi kousek od DaS a v 6:00 prijede do pristavu. Navic stoji pulku (20$) a jeste k tomu se usetri za ubytovani. Neni co resit, jdu do toho!

Dá se to tady vydržet / Not that bad to be there

Oproti planu mam tedy nekolik hodin navic na pruzkum Stone Townu, hlavniho mesta Zanzibaru. Zatim nejkrasnejsi africke mesto, ktere jsem videl! Uzoucke ulicky strida kolonialni architektura, na pobrezi se odehrava uzasne vypadajici food festival, kde jsou k dostani hromady uzasne vypadajiciho jidla. Vsechno nadherne voni, problem je jen v tom, ze mi prave dosly penize a nechci vybirat dalsi. Takze i kdyz mam hlad, jako vlk, spokojuji se pouze s pohledem a radeji mirim na trajekt.

Ten je vtipny. Na palube se v jedne mistnosti tisni tak 150 lidi, kazdy na sve sedacce. Alespon ze jdou sklopit… Nicmene z nejakeho neznameho duvodu (predpokladam proto, ze mi, jakozto Mzungu neprodali nejlevnejsi listek, jako ostatnim), se ocitam ve VIP kajute. Ta sestava z asi 20 sedacek a kresel a vzhkedem k tomu, ze prichazim mezi prvnimi, zabiram si paradni pohovku v rohu. Vypada to, ze se dokonce i vyspim! Vybaluji tedy spacak a ukladam se ke spanku. Sice je teprve 9 vecer, ale tma je jako v pytli a cely trajekt se tak prijemne houpa, ze to krasne uspava.

Na trajektu ve VIP třídě / In the VIP class at ferry

Trajekt byl prima. Co bylo po nem uz moc ne. Vzhledem k tomu, ze DaS je od Nairobi pekne daleko, specham na autobusove nadrazi. Opet se na me prilepi mistni nahanec. Vzhkedem k tomu, ze se na misto potrebuji dostat co nejdrive, souhlasim. Bereme riksu (askova divna moto trikolka) a uhanime. Cesta opet divoka a plna takrka infarktovych momentu (jak jinak), nicmene na nadrazi to stihame vcas. Beru bus, ktery mi prijde tak alepson 2x predrazeny (50$), ale nemam silu se takhle po ranu hadat a smlouvat, takze s cenou souhlasim.

Puvodni plan bý vzit trajekt ze Zanzibaru do kenske Mombasy, ale bohuzel zadny nejezdi, takze jedu opet stejne otravnym cinskym busem stejnou cestou, po ktere jsem prijel. Prestoze jsem se cestou nekolikrat ptal, zda se jedna o primy autobus do Nairobi a pokazde mi bylo odpovezeno, ze ano, v Arushe bus zastavuje a dal nejede. Parada. Natahli me a jeste k tomu jsem porad v Tanzanii. Nastesti se me pred busem ujima chlapik, ktery me posazuje na motorku a odvazi na kraj mesta, kde stoji dalsi autobus. Ten uz opravdu jede do Nairobi a dokonce na nej plati stejna jizdenka. Nakonec neninzas tak zle. Naladu mi jeste zlepsuje urednik na hranicich, ktery rika, ze prestoze mam jednovstupove vizum do Keni, muzu se n a nej vratit, ttakze nemusim platit dalsich 50$. Bezva!

Do Nairobi prijizdime kolem pulnoci. Nutno dodat, ze uprostred noci nevypada mesto ani trochu privetive. Vsude hromada prostitutek a vzhledem k tomu, ze jsem na ulici jediny beloch jsem neustale tercem jejich poznamek. Nastesti behem nekolika minut nachazim matatu jedouci mym smerem a kolem 2 ranni uz v nasem domecku uleham ke spanku.

Co rici zaverem? Jsem moc rad, ze jsem se na cestu vydal, rozhodne to stalo za to. I kdyz jsem se zpocatku cestovani o samote po Africe trochu bal, bylo to nakonec uplne v pohode. Rozhodne slo o velice hluboky zazitek!
Zamysleni na zaver

Hodne tady premyslim o fenomenu smlouvani. Mistni ho maji radi a na zacatku se vas snazi skoro pokazde obrat. Takze je potreba pristoupit na jejich hru a zacit s nimi smlouvat. Nicmene na druhou stranu ale take nemam rad, pokud smlouvani nekdo bere jako sport a snazi se druhou stranu totalne oholit. Casto se totiz stava, ze i prodejci jsou ochotni prodat zbozi hluboko pod cenou, jen aby meli nejake penize. Myslim si, ze to take neni dobre a z dlouhodobeho hlediska to cely problem jen prohlubuje („ok, minuly zakaznik me ojebal, tak ja ted ojebu toho dalsiho“).

Myslim zkratka, ze obchod je vztah, jako kazdy jiny a na jeho konci by meli s jeho vysledkem byt spokojene obe strany. Jedine tak (si myslim), ze muzou byt obe stran dlouhodobe v rovnovaze.

Takze smlouvat ano. Ale ferove.

Když už zmiňuji smlouvání… Dost se tenhle blog točí kolem peněz. Samozřejmě nerad utrácím za zbytečnosti a rád říkám, že šetřím, co to jen jde. Ale úplně pravda to také není. Přes veškerou snahu už jsem tu utratil celkem dost. 1 den cestování se vším všudy vychází na cca 1000K, takže v téhle cestě jsem za cca 14000. Celkově už mě ale Afrika přišla skoro na 70 000Kč. Pokud vás zajímají podrobnější výdaje, vše si eviduji v tabulce. Bohužel kvůli špatné dostupnosti internetu (a dost také kvůli mé lenosti) neeviduji každou položku, ale hrubé součty. I tak myslím, že to jistou vypovídající hodnotu má.

https://docs.google.com/spreadsheets/d/17QqPdXl-cgxgqiIqKirR2ByvvU6H_HSOl0O2NQSC0FM/edit?usp=sharing

Přestože je to dost peněz, nelituji jediné utracené koruny.

12 – kráska jménem Tanzánie

Příjemý večer u piva se vzpomínkami na uplynulé dny. Tanzanie ve mě zatím zanechala nejhlubší dojem ze všech navštívených zemí. Nepsal jsem teď tak často z toho důvodu, že mé dny byly víceméně podobně. A vzhledem k tomu, že jsem pořád nenarazil na wifi, tak i dnes to bude (zatím) bez fotek.

Denní rituál

Za tu dobu, co jsem na cestě jsem si vybudoval jistý denní návyk. Je mi úplně jasné, že pro drtivou většinu lidí by byl takovýto způsob cestování naprosto neakceptovatelný, ale mě to přesně takhke vyhovuje. Nekladu si za cíl navštívit co nejvíc atrakcí, ani poznat co nejvíc lidí. Naopak, smysl mého cestování spočívá v tom, že se přesouvám z místa na místo a během toho nechávám vše plynout. Nevím, kde budu ten den večer spát, ani co kdy budu jíst.

Pokud právě nemusím chytat bus ve 4:30, vstávám obvykle mezi 6-7 hodinou ranní. Zamířím si to obvykle na místní autobusové nádraží, kde chytnu první bus jedoucí zhuba tím směrem, kterým se chci vydat. Občas se mi předtím podaří sehnat něco k jídlu, jindy zase ne. To také neřeším. Jim, když je co a ne když mám hlad. V busu obvykle strávím v průměru 7-8 hodin denně. Cestuje se tu dost pomalu, busy často staví nejen kvůli pasažérům, ale také kvůli mýtným branám, kde se autobus váží a kvůli častým silničním kontrolám (odhaduji, že je to stejné, jako v Keni a Ugandě, že policajti stopují autobusy a nechávají se uplácet, jinak dělají problémy). Celkový denní průměr je tedy cca 200-300km. Čas v busu (matatu/aute) trávím tak, že pozoruji okolí, přemýšlím o životě a poslouchám audioknihy. Momentálně Huxleyho Brave New World (používám aplikací od Amazonu Audible, o knihách bude určitě speciální článek).

GOPR3166.JPG

Typická krajina v Tanzanii. / Typical landscape in Tanzania.

GOPR3176.JPG

Viktoriino jezero. / Lake Victoria.

GOPR3231.JPG

Každý autobus je zde uměleckým dílem. / Each bus is an art.

GOPR3234.JPG

Občas dojdou silnice. V tom případě je třeba vzít trajekt. / Sometine you are out of roads. When it happens you háve to také a ferry.

GOPR3239.JPG

Západ slunce nad Mwanzou. / Sunset ověř thé Mwanza.

GOPR3240.JPG

Rušný market v Mwanze. / Busy street market in Mwanza.

Po dojetí na místo začnu prozkoumávat okolí, sháním nocleh (většinou si beru samostatnou místnost v guest housu / hotelu, podle toho, co zrovna najdu). Podle polohy a kvality platím cca 5-10€ za noc. Když chci jen odpadnout, je to za 5, když chci dát sprchu, tak 10. Poté zajdu na večeři, dám si občas pivko a do postele jdu mezi 10-11.

Takhle to většinou chodí až na pár vyjimek…

Party v Arushe

Nejdelší přesun se koná v pátek z Mwanzy do Arushy. Celkem nějakých 14 hodin a je to přesně ten bus, který vyráží ve 4:30. Během celého dnů v busu se seznamují s němcem Andreasem. Má za sebou 2 měsíce cestování po východní Africe a před sebou další 4. Má za cíl dostat se do Jihoafrické republiky. Kromě toho má procestovanou západní část Afriky, severní Ameriku, Nový Zéland, Austrálii, Indii, Nepal, kus Činy a většinu JV Asie. Na to, že je mu jako mě to není špatný 🙂

Když dorazíme do Arushy, ptám se ho, jestli má kde spát a to zrovna ve chvíli, kdy vedle něj stojí sympatický černoch, Jackson, u kterého má Andreas domluvené spaní přes Couchsurfing. Ochotně mi nabízejí, že se můžu připojit, čehož rad využívám. Vyrazíme tedy na večeři (první pořádně jídlo za celý den), potom k Jacksonovi domů (bydlí na konci města v pěkném domě, ale je takřka nemožné se tam dostat bez auta). Zde necháváme věci, házíme se (pro mě trochu neplánovaně) do gala a vyrážíme do místního klubu. No co, alespoň trochu změna po několika dnech strávených samostatné po různých pokojích.

Osobně nemám kluby moc rád. Mnohem raději si s lidmi povídám, což v klubu většinou nejde. Na druhou stranu je třeba uznat, že v klubu se výborně poznává místní kultura. Kde jinde potkáte tolik různých (různé divných) lidí, než v klubu. Také zde zjistíte, co za drogy na tom kterém místě zrovna frčí. Jestli jen alkohol, tráva, případně i něco jiného. Přijde mi to zkrátka jako dobré zrcadlo jakekolov společnosti.

Zde mě jako první překvapuje, jak jsou na sebe všichni hodní. Všichni se usmívají, zdraví se a celkově zde vládne moc příjemná atmosféra. Úplně prostá jakéhokoli předvádění ega, jak je tak běžně v Evropě. Také styl hudby je jiný. Místo tvrdých elektronických beatu zde slyšíte reggae říznuté lehkým elektrem. Moc příjemná kombinace!

Vzhledem ke značným rozdílům v místní společnosti je třeba velmi snadné zde sehnat holku na jednu noc. Na výběr je celkem vysoké množství prostitutek (nejtrapnější hlášku, kterou jsem kdy slyšel byla tady: „moc se líbíš moji sestře, pojď se s ní seznámit“. To jako vazne?! 😀 ). Kromě toho ale stačí koupit pár drinků a jde to taky. Tedy, ne, že bych to zkoušel, ale to pomrkávání holek, které tam neměly svého „bratra“ (haha, tohle označení brácha a sestra je vážně vtipné) a přesto laškovné pomrkavavaly a říkaly si o drink mě nenechalo na pochybách.

Další kapitola je banda spanelaku, která dorazí někdy po půlnoci. Tráví tu léto v rámci nějaké dobrovolnické organizace, jejíž jméno jsem samozřejmě zapomněl. Je jím 20-25 a jakožto správní spanelaci jsou řádně nevybouření. Po chvíli se slušně nakaluji a někteří z nich po chvíli mají problém udržet se na nohou. Klasika.

GOPR3251.JPG

Jediná fotka z party, kterou mám – s náhodným spanelakem. / Only picture I háve from party – with a random Spanish guy 😀

Pobývat tu delší dobu, znovu sem už nepřijdu, ale takhle jednou je to jakožto kulturní exkurze moc zajímavé. Kolem 3 na mě, po celém dni v buse, padá značná únava, tak mě Jackson hází k němu domů a já okamžitě usínám. Oni se ještě na chvíli vracejí na party, ale to už já pěkně chrním.

Mimochodem Jackson má zajímavou strategii. Vede firmu poskytující safari / výšlapy po okolí a vzhledem k ohromné konkurenci v tomhle oboru se odlišuje právě tak, že dělá Couchsurfing a nechává u sebe spát lidí zadarmo. Dřív, nebo později samozřejmě přichází řeč na jeho práci a vzhledem k tomu, že je to vážně příjemný týpek, tak pokud lidi chtějí na safari (a takových je v Arushe většina), využívají právě jeho. A vzhledem k tomu, že den jeho služeb stojí stovky (dle typu) dolaru za den, marginální náklady na ubytování cizinců se v tom hravě skryjí. Moc chytré! 😉

Procházka v Lushotu

Další zážitek mimo obvyklou rutinu mě potkává dnes v Lushotu. Jedná se o městečko v horách, kam jsem vyrazil na výrazné doporučení Jacoba, dalšího Němce, kterého jsem zmiňoval již dříve v Keni. Když rok dobrovolnicil v Tanzanii, jel se sem podívat 3x. Tak se mu to tu zalíbilo. Dorazím kolem 14. hodiny a vzhledem k tomu, že je místo dost zasažené turismem (na můj vkus až moc), jídlo i ubyovani sháním během pár minut. A vzhledem k tomu, že do západu slunce zbývají ještě 4 hodiny a tohle místo je vyhlášené právě kvůli vycházkám, na kratičkou procházku se také vydávám. Na cca 7km vzdálené místo, úžasnou vyhlídku do okolí.

Nevím přesně, kde to je a mapu samozřejmě také nemam. Ale stačí se párkrát doptat jakoopbvykle velice ochotných a usměvavých místních (mimochodem tahle vřelost mi bude vážně moc chybět!) a po hodince a kousek místo bez problémů nacházím. Kilometr pode mnou planina, kam jen oko dohledné a její rovnost narušuje pouze několik vyšupujících pohoří. Nádhera! Je to tam vážně neuvěřitelné, těšte se na fotky 😉

Mimchodem ještě jedna věc mě zaujala. Pro cestě sem se zde několikrát objevuje cedule, že návštěvník „by mel“za návštěvu mstni nejvetsi atrakce prispet 2000 silinku (1€) na rozvoj mistni komunity. Ceduli bylo sice nekolik, avsak kasicka zadna. Teprve pri odchodu me oslovuje mistni mladik a zdvorile se me pta, jestli chci prispet a kdyz kyvnu, zacina vyplnovat paragon. Prispivam moc rad.

Jaka prijemna zmena oproti tak typickemu „koukej vysolit prachy, nebo tahni do hajzlu“, jak je tak caste u nas. Naposledy pred par tydny na hrade Kuneticka Hora. S Market jsme si vyslapli na vrchol, abychom si zdalky prohledli Pardubice a diky vsudypritomnym cedulim upozornujicim na „Zakaz vstupu zna travnik“ to bylo legalne mozne ucinit pouze z jedineho mista na nadvori, ze schodu, ktere se nachazely asi metr za dalsim upozornenim „vstup pouze s platnou vstupenkou“. Vzhledem k tomu, ze jsme nehodlali navstivit interier hradu, zdvorile jsem se tazal mistniho pana s drsnym vyrazem ve tvari, jestli se tedy muzeme rozhlednout. Ani se nenamahal odpovidat, pouze vyznamne ukazal na jiz citovanou cedulku. Podekoval jsem mu za upozorneni, ale ze kdyz neminime jit dovnitr, tak jsem se znovu tazal, jestli si muzeme pouze prohlednout Pardubice. Rekl, ze bez zaplaceni si prohledneme leda tak velke kulove. Pomalu jsem ztratil trpelivost a rekl, ze to narizeni uplne chapu, ponevadz by preci takhle lidi ty Pardubice brzy vyklukali, zeano. Po takovemhle chovani nebudeme platit uz jen z principu!

GOPR3281.JPG

Vyhlídka nedaleko Lushota. / Viewpoint next to Lushoto.

GOPR3285.JPGGOPR3286.JPGGOPR3303.JPG

West Usambara Lushoto Moutanins.

Kazdopadne dnesni prochazka vazne stala za to! Mimochodem presne tenhle vyslap se mi dnes pokousela udat rada turistickych kancelari za 25$ 😃

Zamysleni na závěr

Obcas moc nerozumim tomu, kde vlastne jsem. Casto tu nachazim jamajske motivy. Reggae hudba, lide tu maji velice vtricny vzrah k marihuane, sama jamajska vlajk a Bob Marley me vita vsude kolem. Namalovany na matatu, na polstari v kramu apod. No co, asi podobna kultura. Co ale uz vubec nechapu je fakt, ze stejne intenzivne tu potkavan nejen Boba, ale i Che Guevaru. Sakra, proc?! Znaji mistni vubec historii??

P.S. Jeste jedna poznamka ohledne fotek – vazne nechapu mistni internet. Mam sice predplacena data a internet funguje. Tedy castecne. Facebook a Messenger bez problemu. Ale nemuzu si otevrit zadnou webovou stranku a i s timke blogem to ma hrozne problemy. Vazne tomu nerozumim, kazdopadne slibuju, ze fotky dodam, jakmile to pujde! 😉

11 – konečně v Tanzánii

V hotelu ve městě Bukoba. Akorát tu z místního minaretu svolávají na večerní modlitbu. Včerejší noc byla sice bez problémů, ale rozhodl jsem se dnešek zakončit něčím maličko lepším (a konečně si dát po několika dnech na cestě sprchu). Takže kempim v přímá hotelu s vlastní sprchou a záchodem a jako bonus mám výhled na autobusové nádraží!

Zamyšlení na závěr

Dnes jim začnu, protože o tom přemýšlím celý den. Na cestování je zajímavý fakt, že člověk si nese následky svých rozhodnutí mnohem dřív, než v běžném životě. Tam nás obvykle následky špatných rozhodnutí dostihnou později. Nechce se ti učit, ze školy té vyhodí v řádu měsíců, nechce se ti vynést koš, nebo uklidit pokoj? To přece počká do zítřka. Jasně že i v běžném životě jsou situace, kdy jsou následky okamžitě, třeba když nedáš přednost na krizovatce… Každopádně pokud se člověk pohybuje sám na cestě, u všech každodenních rozhodnutí je třeba počítat s okamžitými následky.

V tomhle asi pomůžou 3 věci – intuice (nevlezu do auta k někomu, kdo se mi nezdá), zásady (zásadně nedělám obchodní transakce unavenej / čerstvě po probuzení, jsem tak snadná návnada pro podvodníky) a zkušenosti (každý samozřejmě do svého chování pro ita veškeré své zkušenosti). Ale ani všechno to nejspi vždy všespásné, takže je potřeba smířit se s tím, že je potřeba nést následky špatných rozhodnutí.

Nebudu vás už dál napínat – stalo se, že jsem měl předem připravených 20 000 tanzanských šilinků (cca 10$) s tím, že si další peníze výběru, jakmile překročím hranici. Chlápek před hranicí mi ještě nabízel směnit, ale dal jsem mu jen pár ugandských šilinků za další 3000. Chvílí jsem si pohrával s myšlenkou směnit ještě 10$, ale nabízel mi jen 15000, místo 20000, tak jsem se na to vykašlal. Ze to nebylo šťastné rozhodnutí jsem si uvědomil ihned po prekrpceni hranic. Vyšel jsem totiž z městečka a prisel… Do místa, ve kterém jsou 3 polorozpadlé domy. Okamžitě jsem si uvědomil, že tady určitě peníze nevyberu. Do toho mi ještě na mysl přišlo, že jsem zapomněl převést peníze ze spořicího účtu, takže musím nejprve najít internet a poté bankomat. V ruce mam 23000. Přede mnou desítky kilometrů prašné cesty…

Cestou necestou, pólem nepolem

Dobré ráno z mojí celý. / Good morning from my cell.

Nádherný východ slunce. Škoda jen těch odpadků všude kolem. No jo, TIA.

/

Beautiful sunrise. Just shame all of thé garbage everywhere. Well TIA.

První dnešní matatu. / First matatu today.

Hned na hranicích beru první matatu. Jen to není Toyota Hiace, jak jsem zvyklý, ale normální osobák. Jedeme v něm v 6 a všichni vypadají spokojené. Po asi 15km a -2000 auto zastavuje. Před námi se dělá nová silnice a nejde to projet. Tak musíme asi 2km po svých. Je to tu sice nádherné, ale necítím se tu úplně příjemné. Přeci jen se právě vyskytuju „in thé middle of nowhere“. Nicméně se se mnou dává do řeči místní mladá žena (tipuju kolem 24). Má s sebou asi 7lete děcko, další čeká a zkrátka nedokáže pochopit, jak to, že v mém velu ještě nemám po svatbě. Pokouším se jí vysvětlit, že u nás to zkrátka chodí jinak, ale je to nad její síly.

Stavení silnice. / Thé road construction sítě.

Typická tanzanská vesnická. / Thé typical Tanzanian village.

Koukněte ten výhled! / Look ať this view!

Popěknémvýšlapu(aještěhezčímvýhledudookolí)beremedalšíkaru.Tentokrátnásvníjedeuž9.6vzaduaposlednítýpeksdílímístospolusřidičem(nekecám,jetovážněvtipnýpohled).Mě,jakožtoMzungu,naštěstínechaliprivilegovanémísto,kteréjsemměldokoncesámprosebe!Mimochodemzjistiljsem,žepoprašnésilnicijdeúplněvpohodějet80km/h.Člověkutohotedynesmímítrádauto,vekterémjede,protožetlumičevtuchvílidostávajíneuvěřitelnězabrat,každopádnějízdajeažpřekvapivěpohodlná.Nicméněitahlecestapochvílikončí(-2000)apoténásledujedalší,užmnohokrátprověřenaToyotaHiace.Jakoobvykles20lidminapalubě.

Rušný obchod kdesi uprostřed ničeho. / Busy market somewhere in thé middle of nowhere.

Sedět v matatu vpředu je pohodicka… / Sitting in matatu in frond seat is just allright…

… ale zadní sedačky už tak pohodlné nejsou / … bůt thé rear seats are not that comfortable.

Tentokrátcestatrváskoro2hodinyadokoncejepovětšinouužpoasfaltu(luxus).Vezusepěkněnamístěspoluzjezdce,takžedobře.Nicménězdeužzačínámbýtdostnervózní,protožepořádjsmenenarazilianizdalekanamísto,kterébyanivzdáleněpřipomínalobankomat,natožpakinternetovoukavarnu…Dalšínonameměsto,další-4500.

Písnička se opakuje i v dalším matatu. Jen s tím rozdílem, že na místě spolujezdce je plno, takže na mě bývá místo v poslední řadě. Nevejdu se s koleny a aby toho nebylo málo, ještě mi pod nohy cpou bytle s rýží a banány, takže musím mít nohy totálně pokrčené a sedím v poloze jako na tureckém záchodě. Slibuju, že už nikdy si nebudu stěžovat na nedostatek místa na nohy v letadle! Tortura naštěstí po hodině a půl končí. Vepředu se uvolňuje místo a řidič ho nako první nabízí mě. Nevím, jestli je to tím, že jsem bílý, nebo jestli se už nemohl dívat na můj zoufalej pohled, každopádně jeho rozhodnutí vítám a ženu se dopředu.

Dojíždíme do Bukoby (-4500) a já už mám posledních 10000 v kapse. Abych ušetřil peníze, celý den jsem nejedl, ani nepil, takže už jsem i značně unavený. ALE po celodenním kodrcaní a míjení různých pochybných vesnic se konečně ocitáme ve městě, které slibuje jak bankomat, tak internet. Hurá!

Kavárnu nacházím snadno, stejně tak jako bankomat. Jedinou potíž mám s hledáním simky s daty (budu v Tanzanii zhruba týden, tak jsem si pořídil místní kartu), protože prodejcům asi hodinu trvá, než nacházejí kartu, která se dá upravit na mikroSIM. Takže můžu vesele blogovat. Jen nechci nahrávat fotky, protože mám docela málo dat. Ale snad zítra najdu nějakou kavárnu s wifi…

Takže naštěstí dnešní ranní špatné rozhodnutí skončilo jen vystresovaným dnem a nemělo žádné fatální následky. Vážné ale nevím, co bych dělal ve městě, jaká jsem přes den míjel bez tanzanskych penez, jen s dolary v ruce.. Pochybuju, ze by je nekdo vzal a o odvozu zadarmo bych si mohl take nechat jen zdat…

Konecne se muzu po celodennim sezeni natahnout. /Finally after the whole day of sittig I can just lay.

Kazdopadne preju (nejen na cestach) pouze sama spravna rozhodnuti! 😉

10 – Rwanda se nekoná

Sedím v přehřátém hostelovem pokoji. Půl deváté večer a já jsem pořád v Ugandě. Jak je to možné? Ve Whisperu jsem se naučil zkratku TIA – This is Africa. Ta to perfektně vystihuje.

Boj na hranicích

Jak je patrné z předchozího příspěvku, den začal naprosto idylický. Až do té doby, než jsme se dostávám na hranice se Rwandou, je vše v naprostém pořádku. Problém ale nastává s vízy. East Afričan Visa jsem z nějakého neznámého důvodu na hraničním přechodu nedostal, takže nemám platné vízum do Rwandy. Vzhledem k tomu, že v Keni, Tanzanii i Ugandě lze požádat o vízum na hranicích, tak se opájím tím, že to půjde i zde. No a ono ne. Nejprve mě posílají zpět na Ugandskou stranu, ať mi přece jen změní mě Single entry do Ugandy na East Africa, tam mi říkají, že nemůžou, že musím požádat na Rwandské straně o Single entry do Rwandy, kde se ale dovídám, že to na počkání udělat v žádném případě nejde. Posílají mě do internetové kavárny uprostřed hranic, že mám vytisknout žádost a přijít. Tak jsem to udělal, načež jsem se dověděl, že to je sice hezké, ale že mám přijít za 3 dny, než se vízum zprocesuje. Uf. Na to kašlu a jedu přímo do Tanzanie.

EDIT: Vtipné bylo, že jsem se po pár dnech dověděl od Němce, kterého jsem potkal, že on překročil hranice do Rwandy na vedlejším přechodě a bez problémů mu vyřídili vízum na počkání. WTF?!

Hranice mezi Ugandou a Rwandou. / Border between Uganda and Rwanda.

Červený kříž je tu také. / Thé Řeď Cross is also theře.

Znovu na cestě skrz Ugandu

Zbytekdnetedytrávímvrůznýchmatatu.NejprvesevracímzpětdoKabale,odtuddalšídoMbararyaještětřetídoMuronga,nahranicíchsTanzanii.Hranicemámnadohled,alebojímsepřesouvatsevnoci(stmívásekolem7),takžejsemtozakempilvhospodě,kterámávzadupokoje.Vůbecsemitunelíbí,alemámvpokojizámek,taktosnadbudevpohodě.Šeljsemještěnajednodopředudohospody.Týpcibylisicetrochuotravní,alevpohodě.Kdyžmialemístníservírkazačalaříkat,aťjíkoupímpivko,vzaljsemtojakoznamení,žemámzvednoutkotvyajíttodopitdopokoje.

Jinak,abychsitujennestěžoval-Ugandajevážněnádhernázemě.Jsemdocelarád,žejsemjejíčástprojelvedne,protoženěkterépohledystalyvážnézato!Ostatněposuďtesami;)

Kolik dospelch lidí se vejde do dodávky? / How many adult people fit jnto a van?

Opět v Ugandě 😛 / In Uganda again 😛

Naadhera! / Soo beautiful!

Stavařská zajímavost. Takhle se v Africe pálí cihly. Vyskládají se nepalné cihly do „věže“, vše se pro utecneni obalí bahnem, dole se podpálí a je to. Mimochodem neuvěřitelně to smrdí!

/

Building funfact. In this way they „burn“ (i am not súře if it is thé right word tór that bůt nevěř mind 🙂 ) thé bricks. They build thé „tower“ from bricks, put sómě mud on thé surface of thé structure and make a fire in thé bottom. Btw it stinks unveliavebly!

Kolik banánu se vejde na jedno kolo? Hodně. / How many bananas you cán put on thé bike? Many.

Divný bar na závěr. Raději jsem se rychle klidil. / Strange bar in thé end of thé day. I rather went to běd early.

9 – Ugandou napříč

V taxíku do Kigali, hlavního města Rwandy… Vzhledem k tomu, že mi nedali East Africa vízum, tak zatím nemám vízum. Jsem zvědavý, jak to dopadne. Taky jsem zapomněl převést peníze ze spořicího účtu na běžný, tak snad někde v Kigali seženu Wifi. Bude to ještě legrace 🙂

Vzhůru do Kampaly, Kabale a ještě dál

V neděli ráno se v nemocnici probouzíme s lehkou kocovinkou. Nile speciál, místní pivko nakládá nějak víc, než jsem zvyklej… Jirka se ke mě nakonec na pár dní přidává a teď ještě jede na pro věci do děcáku v Mutai. Já se mezitím vydávám do místního Mzungu podniku, kavárny evropského typu. Původně chci psát blog, ale bolavá hlava to nějak nedovoluje 🙂

Nakonec se nám daří vyrazit až po obědě a bereme matatu do Kampaly. Cesta trvá asi 2 hodinky a kromě toho, že jsme projížděli silnici, ze které se na chvíli stala řeka, nestává nic zvláštního. Kampala nás vítá smogem, hlukem a ruchem. Na to, že je sobota odpoledne, tak celkem slušná práce. Společně s Jirkou shledáváme město jako jedno z nejošklivějších, která jsme kdy navštívili.

Nejprve zde míříme do nejlépe vypadajícího podniků v okolí, kde si dáváme pivko. Ne že bychom na něj měli po včerejšku nějakou extra chuť, ale potřebujeme oba na záchod a tohle místo slibuje nejlepší příležitost. Jako bonus máme přímá výhled. Škoda jen, že na tak ošklivé a přelidněné matatu nadrazi…

Ihned po pivku (a návštěvě zachoda) vyrazíme dál s nesnadným úkolem – najít bus do Kabale, města ležícího na úplně druhé straně Ugandy. Úkol nakonec není tak složitý, jak se zpočátku zdá. Přesně mezi starým matatu nádražím (na fotce) a novým (které je podobné rozlehlé) se nachází také nádraží autobusové. A jeden z nich dokonce jede přesně tam, kam chceme. Paráda!

Problém je jen v tom, že autobus je extrémně nepohodlný. A že cesta oproti plánovaným 5 hotinam zabírá hodin 9. Abychom to nepohodlí nějak zvládli, otvíráme láhev Becherovky. To se ukazuje jako účinná metoda řešení problémů a za chvíli už na nepohodlí zapomínáme a trávíme cestu samými duchaplnými řečmi. Dokonce se nám daří i usnout, což má ale za následek další trabl – přejíždíme naší cílovou stanicí, takže nakonec vystupujeme v Kisoru, posledním městečku před hranicemi s Kongem. A ne ve 3, ale v 5 ráno, takže skoro po 12 hodinách strávených v busu…

Naštěstí velice rychle sháníme noc v guest housu, kde máme dohromady docela malou manželskou postel. Ale je nám všechno jedno, chceme jen spát!

Cesta do Kampaly byla dobrodružnější, než jsme předpokládali.

/

Way to Kampala was much more adventure than we expected.

Vítejte v Kampale. Nejošklivějším městě na světě. / Welcome to Kampala, the ugliest city in the world.

Becherovka!

Nás luxusní pokoj. / Our luxury room.

Konečně v Kabale

Po probuzení se (nečekaně svěží) vydáváme opět na cestu, tentokrát už konečně to Kabale. To ovšem není tak jednoduché. Matatu zde nejezdí, nabízejí se nám pouze taxíky a bodaboda. Po chvíli bezradného procházení městem se nakonec rozhodujeme pro levnější variantu, bodaboda. Tahle vaianta se nakonec ukazuje jako dost bolestivá, protože cesta měří skoro 80 kilometrů. A to ve třech lidech a dvěma batohy na motorce není úplně příjemné. Moc nepomáhá ani fakt, že projíždíme naprosto neuvěřitelnou krajinou. Úžasné obdělávané kopce střídají kusy dzungle… No, posuďte na fotkách sami! Avšak my v tu chvíli myšlenky pouze na to, jak nás bolí zadky a nohy. Kecám – občas, když se řítíme tak kilco z kopce, tak myslíme také na to, jak by to asi dopadlo, pokud by nás bodá někde rozsekal. Samozřejmě o helmách jsme si mohli nechat jen zdat… Naštěstí dorazíme naprosto bez problémů do Kabale, takže je vše v pořádku.

Zde se chvíli vzpamatováváme a bereme dalšího bodu. Míříme totiž k jezeru Bunyonyi, našemu cíli. Cestou se však ukazuje, že nás bodá měl větší sebevědomí, než byl výkon jeho stroje, takže cestou do kopce (byl to vážně krpal) to motorka nedává. Rozhodujeme se tedy pokračovat po svých, nevěda, že kopec má stejné stoupání ještě asi kilometr. Naštěstí jede kolem pickup s asi pěti veselý i týpky na korbě. Ti nás vezmou s sebou na korbu a my jen litujeme toho, že se nám podobný dopravní postredek nepovedlo sehnat cestou z Kisora. O kolik by to bylo příjemnější!

K jezeru se teď už dostáváme v pohodě. Řešíme jen problém, kde se zde ubytovat. Kempy /resorty jsou buď prázdné a divné, nebo drahé. Nakonc tedy volíme dražší alternativu pokoje, ovšem s úžasným výhledem na jezero! Po zbytek dne odpočíváme, kecáme a ve společnosti Nike Speciál si užíváme výhled na jezero.

Tato část Ugandy je velmi známá pro výskyt goril, nicméně skovso výprava vyjde na stovky dolarů, které nemáme, takže se spokojujeme s jezerem.

[wpvideo OeRNyj4k]

Teď se smějeme, po 80km nám už do smíchu moc nebylo. / We are laughing now bůt afrter 80km we weren’t laughing any moře.

Úžasné výhledy cestou. / Absolutely wonderful views during the way.

Cestou k jezeru Bunyonyi. / On thé way to thé Bunyonyi Lake.

A opět s úžasným výhledem. / And again with awesome view.

Koncne u jezera. / Finally a thé lake.

Výhled z pokoje. / View from our room.

Poslední fotka a potom už opět vzhůru na cestu. / Last picture and on thé way again.

Ráno zde ještě snídáme, naposledy se kocháme výhledem na jezero, opět bereme bodu zpět do města, kde se rozcházíme. Jirka chytá bus zpět do Kampaly, uz se tesi na deticky 🙂 A ja beru matatu do zminne Rwandy, vstric dalsim dobrodruzstvym… Mimochodem hranice uz se blizi… 😉