I další víkend po návštěvě Masai Mary je dost nabitý. Historky z boje s pašeráky, 250 km na motorce a návštěva vulkánu. To vše vás čeká na následujících řádcích…

Pátek – historky o boji s pytláky

V pátek končím v práci dřív a po obědě vyrážím do Nairobi. Již dřív jsem se přes skupinu na Facebooku seznámil s Češkou, paní Janou, která se svým manželem už několik let žije v Nairobi a s rámci organizace EAGLE network se aktivně podílí na boji s pytláky, pašeráky trofejí apod. Tohle téma mě moc zajímá, takže velice rád přijímám nabídku k setkání. Celý zážitek ještě umocňuje fakt, že se můžeme jít podívat do sídla OSN, kde pracuje její manžel. V celém sídle OSN i v jejím okolí je bohužel zakázáno fotit, takže to tentokrát bude pouze na vaší představivosti.

Celé sídlo vypadá jako velmi střežený rozlehlý univerzitní kampus. Na vrátnici čeká ochranka, zbraně i bezpečnostní rámy. Když to všechno překonáváme, ocitáme se na chodníku, po obou stranách lemovaném vlajkami všech členských států OSN. Okamžitě si uvědomuji ohromný význam, který organizace má na chod dějin. Samozřejmě to zahrnuje i spoustu problémů a přešlapů, jako například okamžité nezakročení při vypuknutí konfliktu ve Rwandě mezi Huty a Tutsiji. Ale aby také ne, koneckonců, je to pořád organizace vedená lidmi a ti chyby dělají a vždy dělat budou. A navíc, po bitvě je každý generál…

První zastávku máme v lobby, kde právě probíhá neformální Korejská slavnost. Kostýmy, tradiční jídlo i pití, tance… Zajímavý zážitek.

Poté se vydáváme na procházku po „kampusu“ a již dostáváme k účelu našeho setkání. Dovídám se více o organizaci, jak dokáže efektivně fungovat, v několika zemích Afriky, jak funguje boj s pytláky a pašeráky, kam se nejčastěji pašuje (Čína, Vietnam, Japonsko, USA, Evropa), jaká jsou rizika práce v pohodné organizaci a proč by to takto nikdy nemohlo fungovat v Evropě. Také jsme řešili lov divokých zvířat pro trofeje, tzv. Trophy hunting, i lovení uměle chovaných zvířat v rezervacích, tzv. Canned hunting. Musím se přiznat, že jsem o rozměrech lovení neměl ani tušení. Tak nějak jsem si naivně myslel, že takovéhle zvyky jsou už dávno překonané a jediní lidé, kteří momentálně zvířata loví jsou pytláci a tradiční kultury, které tak činí z náboženských účelů (jako například Masajové zmínění v minulém článku). Ani náhodou!

Osobně mám jednu velikou životní zálibu. Moc rád se bavím s lidmi, kteří milují to, co dělají. Absolutně nezáleží na tématu, každopádně pokaždé jde o velmi inspirativní rozhovor. A tento nebyl výjimkou. Děkuji!

Sobota – výlet za čajem

Už několik týdnů plánuji výlet. Směrem k hoře Mt. Kenya, do továrny zpracovávající čaj. Dal mi na ní tip známý Petr, který se specializuje na výběrové čaje a zde mají prý skvělé kousky. Návštěva továrny mně láká, ale chci to navíc spojit s výletem na motorce. Plán se zamlouvá dalším několika lidem, takže nakonec plánujeme vzít motorky 2 a jet ve čtyřech.

První úkol, sehnání motorek, není ani zdaleka tak snadný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nakonec nám místní kamarádka Ymmar dává kontakt na jednoho ze svých 256 bratranců (nekecám, vážně jich má tolik 😀 ), který se živí jako bodaboda (mototaxikář). S tím se domlouváme na jeho motorce a pomáhá nám domluvit další (opět další člen jejich rozvětvené rodiny 🙂 ). Ale nebyla by to Afrika, pokud by šlo vše podle plánu.

Ráno se tedy scházíme a motorka přijíždí pouze jedna. Druhá se totiž rozbila během noční šichty. Sakra, co teď? Přece to nevzdáme ještě před začátkem. Jdeme tedy společně na místo, kde čeká asi 20 bodů a zkoušíme nějakého ukecat, aby nám půjčil druhou motorku. Už to nejsou příbuzní, takže jednání je o mnoho složitější. Ještě k tomu, že v Africe mají zvyk mluvit svahilsky jeden přes druhého, různě se překřikovat a radit jeden druhému. Nakonec asi po hodně dlouhé chvíli vyjednávání sháníme i druhou motorku a konečně, jen s celkově skoro 2 hodinovým zpožděním, vyrážíme.

IMG_20160917_104900.jpg
Jedeme! / We are going!
IMG_7633.JPG
Cíl naší cesty / The tea factory near the Mt. Kenya, goal of our moto-trip

 

IMG_7637.JPG
Naloženo / Loaded

Řídit v Africe je zážitek. Keňa je navíc známá tím, že se tam dá získat řidičák na motorku, auto i náklaďák za 48 hodin. Tak si asi dokážete představit, jak jsou někteří řidiči zkušení. Do toho si připočtěte velmi hustý provoz, technický stav aut takový, že někdy přes valící se dým nevidíte na metr před sebe a fakt, že jezdí vlevo. Asi už ani nemusím doplňovat, že pravidla silničního provozu jsou zde velmi orientační a často musíte spoléhat spíš na intuici a rychlé reflexy. A teď si představte ujet 250 km na rozklepané motorce, která každou chvíli hrozí, že se rozpadne.

Abych to shrnul, bylo to dokonalé!

Na druhou stranu musím dodat, že když jsme motorky vrátili, byl jsem pěkně rozklepaný a byl jsem moc rád, že jsme to všichni ve zdraví přežili.

Neděle – výšlap Mt. Longonot

V neděli vyrážíme s celou partou na Mt. Longonot. Vyhaslou sopku, která se tyčí nad okolní savanou a převyšuje jí o několik set metrů. Celá výprava slibuje parádní výšlap.

Jedeme se stejnou agenturou, jako do Masai Mary. Nabírají nás opět před kampusem a ani tentokrát není vše OK. Minule jsme na ně čekali přes hodinu my a dnes opět popletli čas a přijeli tentokrát o hodinu dříve. Takže jsme v čekání vyrovnaní.

Samotný výšlap přesně naplňuje naše očekávání. Strmý, náročný a krásný. Celý den na nás praží slunce, které tu má opravdu sílu. Náročnost kromě něj a sklonu kopce narůstá také s tím, že povrch je písečný a tak každý krok klouže a hrozí pádem. Celý okruh měl asi jen 12km, avšak na konci jsme toho měli všichni dost a jsme rádi, že jsme zpět. Každopádně hrdinou dne se stává Nick, který celý pochod absolvoval v žabkách!

IMG_7657.JPG
Pohled do vulkánu / View into the volcnao
IMG_7664.JPG
Nezapomenutelný výhled / Unforgettable view
14424865_1092609217491556_2010803201043994231_o.jpg
Vrcholové selfie / Selfie on the top Picture by Chris

Jo… I tenhle víkend stál za to!

Zamyšlení na závěr (dnes trochu ufňukané)

Od pátečního setkání doteď hodně přemýšlím o lovení. Samozřejmě to vnímám v kontextu nedávné návštěvy parku Masai Mara, kde jsme měli možnost všechna zvířata vidět na vlastní oči. A řeknu vám, vidět ve volné přírodě slona, žirafu, nebo stádo zeber je zážitek natolik silný a zvířata jsou natolik majestátní, že si ani nedovedu představit člověka, který se na takovou nádheru kouká ne skrz objektiv foťáku, nebo skrz dalekohled, ale přes zaměřovač zbraně. A je schopný vstřelit.

Přečetl jsem na toto téma několik článků. Třeba od, u nás asi nejznámější propagátorky lovu, Michaely Fialkové s výmluvným názvem: Nejlepší způsob, jak ochránit divoká africká zvířata, je komerční lov. Uf, silné kafe. Po přečtení marně přemýšlím, jestli někdo mže být vážně takhle hloupý, nebo jde jen o rafinované PR společností majících z komerčního lovu profit. Ať tak, či onak, pokud někdo takovéhle věci dokáže vypustit, jakou asi dá práci posunout tyto myšlenky od zvířat k lidem? Už jsme to v historii zažili mnohokrát a pokaždé šlo o zabíjení druhých „v zájmu vyššího dobra“…

Další článek, kromě kritiky toho předchozího, usazuje lov do širšího kontextu Jak je to s trofejovým lovem a ochranou afrických zvířat doopravdy. Myslím, že realitě odpovídá mnohem více.

Co teď s tím?

Nevím

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.