Příjemý večer u piva se vzpomínkami na uplynulé dny. Tanzanie ve mě zatím zanechala nejhlubší dojem ze všech navštívených zemí. Nepsal jsem teď tak často z toho důvodu, že mé dny byly víceméně podobně. A vzhledem k tomu, že jsem pořád nenarazil na wifi, tak i dnes to bude (zatím) bez fotek.

Denní rituál

Za tu dobu, co jsem na cestě jsem si vybudoval jistý denní návyk. Je mi úplně jasné, že pro drtivou většinu lidí by byl takovýto způsob cestování naprosto neakceptovatelný, ale mě to přesně takhke vyhovuje. Nekladu si za cíl navštívit co nejvíc atrakcí, ani poznat co nejvíc lidí. Naopak, smysl mého cestování spočívá v tom, že se přesouvám z místa na místo a během toho nechávám vše plynout. Nevím, kde budu ten den večer spát, ani co kdy budu jíst.

Pokud právě nemusím chytat bus ve 4:30, vstávám obvykle mezi 6-7 hodinou ranní. Zamířím si to obvykle na místní autobusové nádraží, kde chytnu první bus jedoucí zhuba tím směrem, kterým se chci vydat. Občas se mi předtím podaří sehnat něco k jídlu, jindy zase ne. To také neřeším. Jim, když je co a ne když mám hlad. V busu obvykle strávím v průměru 7-8 hodin denně. Cestuje se tu dost pomalu, busy často staví nejen kvůli pasažérům, ale také kvůli mýtným branám, kde se autobus váží a kvůli častým silničním kontrolám (odhaduji, že je to stejné, jako v Keni a Ugandě, že policajti stopují autobusy a nechávají se uplácet, jinak dělají problémy). Celkový denní průměr je tedy cca 200-300km. Čas v busu (matatu/aute) trávím tak, že pozoruji okolí, přemýšlím o životě a poslouchám audioknihy. Momentálně Huxleyho Brave New World (používám aplikací od Amazonu Audible, o knihách bude určitě speciální článek).

GOPR3166.JPG

Typická krajina v Tanzanii. / Typical landscape in Tanzania.

GOPR3176.JPG

Viktoriino jezero. / Lake Victoria.

GOPR3231.JPG

Každý autobus je zde uměleckým dílem. / Each bus is an art.

GOPR3234.JPG

Občas dojdou silnice. V tom případě je třeba vzít trajekt. / Sometine you are out of roads. When it happens you háve to také a ferry.

GOPR3239.JPG

Západ slunce nad Mwanzou. / Sunset ověř thé Mwanza.

GOPR3240.JPG

Rušný market v Mwanze. / Busy street market in Mwanza.

Po dojetí na místo začnu prozkoumávat okolí, sháním nocleh (většinou si beru samostatnou místnost v guest housu / hotelu, podle toho, co zrovna najdu). Podle polohy a kvality platím cca 5-10€ za noc. Když chci jen odpadnout, je to za 5, když chci dát sprchu, tak 10. Poté zajdu na večeři, dám si občas pivko a do postele jdu mezi 10-11.

Takhle to většinou chodí až na pár vyjimek…

Party v Arushe

Nejdelší přesun se koná v pátek z Mwanzy do Arushy. Celkem nějakých 14 hodin a je to přesně ten bus, který vyráží ve 4:30. Během celého dnů v busu se seznamují s němcem Andreasem. Má za sebou 2 měsíce cestování po východní Africe a před sebou další 4. Má za cíl dostat se do Jihoafrické republiky. Kromě toho má procestovanou západní část Afriky, severní Ameriku, Nový Zéland, Austrálii, Indii, Nepal, kus Činy a většinu JV Asie. Na to, že je mu jako mě to není špatný 🙂

Když dorazíme do Arushy, ptám se ho, jestli má kde spát a to zrovna ve chvíli, kdy vedle něj stojí sympatický černoch, Jackson, u kterého má Andreas domluvené spaní přes Couchsurfing. Ochotně mi nabízejí, že se můžu připojit, čehož rad využívám. Vyrazíme tedy na večeři (první pořádně jídlo za celý den), potom k Jacksonovi domů (bydlí na konci města v pěkném domě, ale je takřka nemožné se tam dostat bez auta). Zde necháváme věci, házíme se (pro mě trochu neplánovaně) do gala a vyrážíme do místního klubu. No co, alespoň trochu změna po několika dnech strávených samostatné po různých pokojích.

Osobně nemám kluby moc rád. Mnohem raději si s lidmi povídám, což v klubu většinou nejde. Na druhou stranu je třeba uznat, že v klubu se výborně poznává místní kultura. Kde jinde potkáte tolik různých (různé divných) lidí, než v klubu. Také zde zjistíte, co za drogy na tom kterém místě zrovna frčí. Jestli jen alkohol, tráva, případně i něco jiného. Přijde mi to zkrátka jako dobré zrcadlo jakekolov společnosti.

Zde mě jako první překvapuje, jak jsou na sebe všichni hodní. Všichni se usmívají, zdraví se a celkově zde vládne moc příjemná atmosféra. Úplně prostá jakéhokoli předvádění ega, jak je tak běžně v Evropě. Také styl hudby je jiný. Místo tvrdých elektronických beatu zde slyšíte reggae říznuté lehkým elektrem. Moc příjemná kombinace!

Vzhledem ke značným rozdílům v místní společnosti je třeba velmi snadné zde sehnat holku na jednu noc. Na výběr je celkem vysoké množství prostitutek (nejtrapnější hlášku, kterou jsem kdy slyšel byla tady: „moc se líbíš moji sestře, pojď se s ní seznámit“. To jako vazne?! 😀 ). Kromě toho ale stačí koupit pár drinků a jde to taky. Tedy, ne, že bych to zkoušel, ale to pomrkávání holek, které tam neměly svého „bratra“ (haha, tohle označení brácha a sestra je vážně vtipné) a přesto laškovné pomrkavavaly a říkaly si o drink mě nenechalo na pochybách.

Další kapitola je banda spanelaku, která dorazí někdy po půlnoci. Tráví tu léto v rámci nějaké dobrovolnické organizace, jejíž jméno jsem samozřejmě zapomněl. Je jím 20-25 a jakožto správní spanelaci jsou řádně nevybouření. Po chvíli se slušně nakaluji a někteří z nich po chvíli mají problém udržet se na nohou. Klasika.

GOPR3251.JPG

Jediná fotka z party, kterou mám – s náhodným spanelakem. / Only picture I háve from party – with a random Spanish guy 😀

Pobývat tu delší dobu, znovu sem už nepřijdu, ale takhle jednou je to jakožto kulturní exkurze moc zajímavé. Kolem 3 na mě, po celém dni v buse, padá značná únava, tak mě Jackson hází k němu domů a já okamžitě usínám. Oni se ještě na chvíli vracejí na party, ale to už já pěkně chrním.

Mimochodem Jackson má zajímavou strategii. Vede firmu poskytující safari / výšlapy po okolí a vzhledem k ohromné konkurenci v tomhle oboru se odlišuje právě tak, že dělá Couchsurfing a nechává u sebe spát lidí zadarmo. Dřív, nebo později samozřejmě přichází řeč na jeho práci a vzhledem k tomu, že je to vážně příjemný týpek, tak pokud lidi chtějí na safari (a takových je v Arushe většina), využívají právě jeho. A vzhledem k tomu, že den jeho služeb stojí stovky (dle typu) dolaru za den, marginální náklady na ubytování cizinců se v tom hravě skryjí. Moc chytré! 😉

Procházka v Lushotu

Další zážitek mimo obvyklou rutinu mě potkává dnes v Lushotu. Jedná se o městečko v horách, kam jsem vyrazil na výrazné doporučení Jacoba, dalšího Němce, kterého jsem zmiňoval již dříve v Keni. Když rok dobrovolnicil v Tanzanii, jel se sem podívat 3x. Tak se mu to tu zalíbilo. Dorazím kolem 14. hodiny a vzhledem k tomu, že je místo dost zasažené turismem (na můj vkus až moc), jídlo i ubyovani sháním během pár minut. A vzhledem k tomu, že do západu slunce zbývají ještě 4 hodiny a tohle místo je vyhlášené právě kvůli vycházkám, na kratičkou procházku se také vydávám. Na cca 7km vzdálené místo, úžasnou vyhlídku do okolí.

Nevím přesně, kde to je a mapu samozřejmě také nemam. Ale stačí se párkrát doptat jakoopbvykle velice ochotných a usměvavých místních (mimochodem tahle vřelost mi bude vážně moc chybět!) a po hodince a kousek místo bez problémů nacházím. Kilometr pode mnou planina, kam jen oko dohledné a její rovnost narušuje pouze několik vyšupujících pohoří. Nádhera! Je to tam vážně neuvěřitelné, těšte se na fotky 😉

Mimchodem ještě jedna věc mě zaujala. Pro cestě sem se zde několikrát objevuje cedule, že návštěvník „by mel“za návštěvu mstni nejvetsi atrakce prispet 2000 silinku (1€) na rozvoj mistni komunity. Ceduli bylo sice nekolik, avsak kasicka zadna. Teprve pri odchodu me oslovuje mistni mladik a zdvorile se me pta, jestli chci prispet a kdyz kyvnu, zacina vyplnovat paragon. Prispivam moc rad.

Jaka prijemna zmena oproti tak typickemu „koukej vysolit prachy, nebo tahni do hajzlu“, jak je tak caste u nas. Naposledy pred par tydny na hrade Kuneticka Hora. S Market jsme si vyslapli na vrchol, abychom si zdalky prohledli Pardubice a diky vsudypritomnym cedulim upozornujicim na „Zakaz vstupu zna travnik“ to bylo legalne mozne ucinit pouze z jedineho mista na nadvori, ze schodu, ktere se nachazely asi metr za dalsim upozornenim „vstup pouze s platnou vstupenkou“. Vzhledem k tomu, ze jsme nehodlali navstivit interier hradu, zdvorile jsem se tazal mistniho pana s drsnym vyrazem ve tvari, jestli se tedy muzeme rozhlednout. Ani se nenamahal odpovidat, pouze vyznamne ukazal na jiz citovanou cedulku. Podekoval jsem mu za upozorneni, ale ze kdyz neminime jit dovnitr, tak jsem se znovu tazal, jestli si muzeme pouze prohlednout Pardubice. Rekl, ze bez zaplaceni si prohledneme leda tak velke kulove. Pomalu jsem ztratil trpelivost a rekl, ze to narizeni uplne chapu, ponevadz by preci takhle lidi ty Pardubice brzy vyklukali, zeano. Po takovemhle chovani nebudeme platit uz jen z principu!

GOPR3281.JPG

Vyhlídka nedaleko Lushota. / Viewpoint next to Lushoto.

GOPR3285.JPGGOPR3286.JPGGOPR3303.JPG

West Usambara Lushoto Moutanins.

Kazdopadne dnesni prochazka vazne stala za to! Mimochodem presne tenhle vyslap se mi dnes pokousela udat rada turistickych kancelari za 25$ 😃

Zamysleni na závěr

Obcas moc nerozumim tomu, kde vlastne jsem. Casto tu nachazim jamajske motivy. Reggae hudba, lide tu maji velice vtricny vzrah k marihuane, sama jamajska vlajk a Bob Marley me vita vsude kolem. Namalovany na matatu, na polstari v kramu apod. No co, asi podobna kultura. Co ale uz vubec nechapu je fakt, ze stejne intenzivne tu potkavan nejen Boba, ale i Che Guevaru. Sakra, proc?! Znaji mistni vubec historii??

P.S. Jeste jedna poznamka ohledne fotek – vazne nechapu mistni internet. Mam sice predplacena data a internet funguje. Tedy castecne. Facebook a Messenger bez problemu. Ale nemuzu si otevrit zadnou webovou stranku a i s timke blogem to ma hrozne problemy. Vazne tomu nerozumim, kazdopadne slibuju, ze fotky dodam, jakmile to pujde! 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.